Josef Dobrovský / 1753–1829

Jeho maminka se za svobodna jmenovala Magdaléna Wannerová a pocházela z čáslavského kraje. Její otec byl vojenský chirurg a pocházel z Alsaska. Magdaléna byla prostá a zbožná žena. V Horšovském Týně chodila do kapucínského kostela sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Neuměla číst ani psát jako většina žen z lidu v první polovině 18. století. Měla dobré srdce a svého syna nesmírně milovala. Dobrovský svůj vroucí vztah k ní projevoval hlavně činy. Podporoval ji ze své skrovné penze a pečoval o ni v nemoci. Když Jakub Doubravský v květnu 1764 zemřel, provdala se za perníkářského mistra Valentýna Steinbacha, německého měšťána v Horšovském Týně. S ním žila v Plachého ulici v domě čp. 89 až do své smrti 27. července 1797. Byla pochována na místním hřbitově. Na útraty s jejím pohřbem a na pomníček poslal Dobrovský svému příteli kaplanovi Václavu Krčmovi 50 zlatých.

Dobrovského otec Jakub Doubravský byl rolník a žil v Solnici u Rychnova nad Kněžnou. Jako čtyřicetiletý vdovec se z nouze dal naverbovat na vojnu. V uherských Ďarmotech se oženil s Magdalénou Wannerovou a měl s ní syna Josefa. V té době mu bylo již 52 let a jeho manželce bylo teprve 20. Dobrovský neměl na otce tak hezké vzpomínky jako na maminku. V sedmi letech s ním jel na jarmark. Vysloužilý dragounský strážmistr se opil, posadil synka na koně, sám si sedl na druhého a práskaje bičem štval koně vpřed. Josífek se křečovitě držel koňské hřívy a umíral strachem. Tato vojenská výchova a divoká bojovnost zděděná po otci vysvětlují nezdolnou statečnost pozdějšího největšího kritika epochy národního obrození, bořitele mýtů a neúnavného polemika.

České řeči se Dobrovský naučil až na gymnáziu v Německém Brodě a v Klatovech. Ryze české prostředí jej zpočátku přijalo velmi tvrdě. Čeští kluci se mu vysmívali, nadávali mu a házeli po něm kamení. V Německém Brodě absolvoval první až čtvrtou třídu gymnázia a v Klatovech na jezuitském gymnáziu pátou a šestou. Potom vystudoval v Praze filozofii a v roce 1771 byl promován na magistra. Do jezuitského řádu vstoupil v roce 1772, protože chtěl podniknout misionářskou cestu do Indie. Po zrušení řádu v roce 1773 pokračoval v Praze ve studiích teologických. Po jedenáct let si vydělával jako domácí učitel matematiky a filozofie v hraběcí rodině Nosticů, kteří si jej velmi vážili. Dobrovský byl sice věřícím člověkem, ale proslul jako obhájce svobody myšlení a vědeckého bádání, byl břitkým kritikem z pozic osvícenského racionalismu a bojoval proti předsudkům a dogmatickým názorům.

Na město svého dětství nezapomínal a rád navštěvoval svoji maminku v Horšovském Týně. Bydlíval také v klášteře kapucínů, kde zkatalogizoval českou část jejich knihovny a uveřejnil její seznam ve svém německy psaném časopise Česká literatura na rok 1779. S těmito mnichy se ale nesblížil, protože svým pohledem na svět a vzdělávání ještě tkvěli v době staré, tak vzdálené osvícenému racionalistovi.

Také jeho poměr k hraběcí rodině Trauttmansdorffů, která sídlila na zámku, byl chladný. Oni nechápali jeho genialitu a velikost a viděli v něm syna z chudé rodiny v podzámčí.

V prosinci roku 1786 byl Dobrovský v Hradci Králové vysvěcen tamním biskupem a svým příznivcem na kněze. Bezvýhradně podporoval josefínskou církevní politiku, což vyjádřil tím, že se ujal řízení tzv. Generálního semináře v Hradisku u Olomouce nejprve jako zástupce rektora a od roku 1789 jako rektor. Tato instituce zajišťovala státní dozor nad výchovou kněží. Po smrti císaře Josefa II. v roce 1790 byly tyto semináře zrušeny. Dobrovský dostal roční penzi 500 zlatých a zase žil v Praze v paláci hraběte Nostice, který se stal jeho trvalým domovem.

Ve svém památném projevu 25. září 1791 na zasedání Královské české společnosti nauk za přítomnosti císaře Leopolda II. vyjádřil Dobrovský jazykové požadavky českých vlastenců. Doporučoval užívání českého jazyka pro styk úřadů a vrchností s česky mluvícím obyvatelstvem. Z císařského daru 6000 zlatých Královské společnosti nauk dostal Dobrovský 1000 zlatých na studijní cestu do Švédska, aby si tam prohlédl literární památky, které tam byly odvezeny z Čech na sklonku Třicetileté války. Tuto cestu podnikl v letech 1792 až 1793 a navštívil při ní i Petrohrad a Moskvu, která jej překvapila velikým množstvím památek, které měly nedozírný význam pro jeho studium slavistiky.

V této době Dobrovský nastoupil dráhu vynikajícího badatele, který se proslavill i v cizině. Ve své činnosti břitkého kritika současného vývoje literárního necouval před žádnou autoritou světskou ani církevní. V naší literární historii i v jazykovědě vytvářel základní díla a v oblasti historické vědy dával významné podněty. Navštěvoval archívy a knihovny v pražských palácích, šlechtických zámcích i v českých a moravských městech. Za rukopisy a starými knihami cestoval do Německa, Rakouska, Itálie, Švédska, Ruska i Polska.

Dobrovský vyvíjel horečnou činnost, nesmírně a trvale přepínal své síly, až v roce 1795 došlo u něj k výbuchu zuřivosti a k dočasnému porušení psychické rovnováhy, kdy blouznil, cítil se prorokem a předpovídal. V některých dopisech vystupoval jako apoštol budoucí říše pravdy a dobra. Záchvaty se opakovaly a hrozilo umístění v ústavu choromyslných. Ale zachránilo jej moudré léčení MUDr. Helda v klášteře Milosrdných v Praze, které na něj mělo blahodárný účinek.

Před Štedrým dnem v roce 1795 odjel Dobrovský náhle z Prahy do Horšovského Týna. Byl velmi rozrušen, protože byl pro nemoc zproštěn funkce tajemníka Královské společnosti nauk. Horšovskotýnský kaplan Václav Krčma, který pocházel z Chrastavic, se ho ujal, poskytl mu pokojík i stravu a chodil s ním na dlouhé procházky. Na jedné z nich byl Dobrovský povalen na zem velkým černým psem a strašně se lekl, ale úděs měl účinek léčivého šoku a pomohl zatlačit jeho blouznění. Duševní poruchy se u Dobrovského objevily ještě několikrát, ale vždy plně ustoupily a nezanechaly žádné stopy v jeho vědeckých dílech a práci, které se věnoval až do své smrti v 76 letech.

Od roku 1816 jezdil Dobrovský pravidelně do Chudenic, kde byl vítaným hostem na zámku hraběte Evžena Černína, kterému imponoval svou duchaplností a především svými rozsáhlými a hlubokými vědomostmi. Zdejší lidé mu podle barvy jeho oblečení říkali „modrý abbé". Někteří jej dokonce považovali za císaře Josefa II. Dobrovský se s nimi rád stýkal a prokazoval jim různá dobrodiní. Modrý abbé hledal v Chudenicích především klid pro svoji práci a potom osvěžení ve zdejší krásné přírodě. Při svém posledním pobytu v tomto kraji v roce 1828 sloužil na vrchu Bolfánku staroslověnskou mši. Žactvo při ní zpívalo staroslavný chorál „Hospodine pomiluj ny". Pro tuto mši byl Dobrovský vyšetřován vikářem a zase se velmi rozčilil.

Alois Vojtěch Šmilovský, gymnazijní profesor a spisovatel v Klatovech, pobyt Dobrovského v Chudenicích literárně zpracoval v historickém románu „Za ranních červánků", který přesně vystihuje ducha národního obrození a byl později úspěšně zfilmován.

Poslední návštěvu Horšovského Týna vykonal Dobrovský v listopadu 1828 - dva měsíce před svou smrtí. Bydlel v pokojíku na arciděkanství. Na hřbitově se rozloučil s maminkou, podíval se také na „starou školu", ve které získal základy svého vzdělání a pozval k setkání svého starého přítele Václava Krčmu, který v té době byl již farářem v Křakově. Potom se vydal na svou poslední badatelskou cestu do Vídně a po návratu z ní onemocněl prudkým zánětem plic. Zemřel 6. ledna 1829 v Brně v klášteře Milosrdných.

Josefu Dobrovskému se podařilo zastavit úpadek českého jazyka tím, že vyzdvihl literární jazyk předbělohorského období jako normu spisovné češtiny, a tak rozhodujícím způsobem přispěl k tomu, že nové české knihy začaly být psány lepším jazykem, inspirovaným starými literárními památkami. Svůj mimořádný jazykový cit prokázal také tím, že proti zastáncům časomíry prosazoval přízvučnou prozódii, respektující přirozenou dikci, rytmus a srozumitelnost českého veršovaného projevu. Tak přispěl svou celoživotní prací ke zdokonalení spisovné češtiny a stal se jednou z klíčových postav českého národního obrození a jedním ze zakladatelů novodobé české literatury a kultury. Ačkoliv Dobrovský nevěřil v uplatnění českého jazyka v náročné literatuře a vědě, jeho zásluha o budoucí rozvoj českého jazyka byla mimořádná.

Pro poznání vývoje a charakteru českého jazyka a literatury mají epochální význam jeho německy psané Dějiny české řeči a literatury /1792/, Zevrubná mluvnice jazyka českého /1809/ a Německo-český slovník /1802/. Latinsky psanou prací Základy jazyka staroslověnského /1822/ se Dobrovský stal zakladatelem české slavistiky, která zkoumá jazyky, písemnictví, kulturu, dějiny a reálie Slovanů.

Dobrovský se soukromě i veřejně hlásil k svému češství a ze všech sil se snažil přiblížit současnosti minulou velikost Českých zemí, českého národa a českého jazyka. Chtěl zachránit pro příští generace největší hodnoty, jimiž česká literatura a vzdělanost přispěla do světové kultury. Byl neúprosný ke všemu, co se mu jevilo jako klam nebo podvod, byť i sebelépe míněný a sloužící šíření národního uvědomění, a v tomto směru se dostal do konfliktu s novými preromantickými snahami. Proto odmítl pravost Rukopisu Zelenohorského a později dokazoval rovněž nepravost Písně vyšehradské, přestože téměř celá česká veřejnost i značná část zahraničních zájemců přijala Rukopisy s nadšením jako doklad vyspělé původní národní kultury a demokratické společenské organizace starých Čechů. Dobrovskému se protivila lež, povrchnost a nahodilost. „Důkazů, spolehlivých důkazů žádám," říkával.

Dobrovský byl významným spolutvůrcem nově vznikající české vědy a kultury. Ve vědě se statečně, bojovně a houževnatě probíjel k věcnému poznání a k pravdě. Vynikal jak mistrovským rozborem faktů, tak i mravními hodnotami své povahy. Svrchovanost jeho ducha je charakterizována touto rovnováhou učenosti a charakteru.

Mezi významné osobnosti z Horšovského Týna zařadil Josefa Dobrovského již na počátku 20. století ředitel měšťanské školy v Horšovském Týně Karl Liebscher ve své knize Der politische Amtsbezirk Bischofteinitz, která podává ucelený zeměpisný, etnografický i historický popis horšovskotýnského okresu.

V roce 1958 si mnozí členové učitelského sboru Jedenáctileté střední školy v Horšovském Týně přáli, aby se tato škola po přestěhování do nové budovy nazývala školou Josefa Dobrovského. Zástupce KSČ a Československého svazu protifašistických bojovníků nám tenkrát sdělil, že o této věci bylo již rozhodnuto na vyšších místech a naší škole bude pro tento účel darována busta Julia Fučíka. Teprve vlivem demokratizačního procesu ve druhé polovině šedesátých let byla jménem Josefa Dobrovského nazvána ulice, která vede od staré školy /školní družiny/ k nové lékárně.

V roce 1979 PhDr. Miloslav Šváb, CSc., docent Pedagogické fakulty v Plzni v. v., napsal zajímavý článek „Dobrovský a Horšovský Týn", který byl otisknut ve Výroční zprávě Okresního archivu Domažlice na str. 74 až 81 pod jménem jeho přítele Jana Fridricha, historika Horšovského Týna. Takové případy byly za komunistické diktatury běžné, protože někteří lidé byli za své chování, napříkad v roce 1968, potrestáni tím, že nesměli publikovat, a tak vydávali své práce pod cizím jménem.

SG