Jan Milíč z Kroměříže / 1320–1374

Pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic mu poradil, aby se na své kazatelské poslání připravil ve svém městě Horšovském Týně. Milíč jej uposlechl a v letech 1363 a 1364 žil na tamní faře a kázal v městském kostele sv. Petra a Pavla. Zpočátku se mu horšovskotýnští měšťané smáli, protože mluvil hanáckým nářečím. To jej neodradilo, zdokonalil se v české řeči a brzy uchvátil posluchače strhujícím řečnickým projevem a pádnými argumenty.

V roce 1364 se vrátil do Prahy, kde zahájil novou epochu českého kazatelství. Dokázal kázat až pětkrát za jediný den, jednou jazykem latinským, jednou německým a třikrát českým, a to stále s úžasným nadšením. Žil čestně a poctivě, navštěvoval nemocné, vězněné a zmrzačené, těšil zarmoucené a obracel hříšníky na pokání. Jeho odvážná a tvrdá kritika mířila především proti světské moci. Rozhořčen přepychem, ve kterém viděl zdroj hříšnosti, napadl i samotného českého krále a římského císaře Karla IV., když na něho ukázal prstem a řekl mu přede všemi, že on je ten veliký Antikrist. Rozvášněný kazatel uvažoval asi takto: „Je-li světské zřízení špatné, odporuje-li zákonu Božímu, pak Antikristem musí být nejvyšší představitel tohoto zřízení a tím byl císař." Za tuto veřejnou urážku panovníka byl Milíč v roce 1366 uvězněn pražským arcibiskupem Janem Očkem z Vlašimi. V roce 1367 napsal Milíč knížku o Antikristu, ve které tvrdil, že všeobecná zkaženost je svědectvím blížícího se konce světa, jehož předzvěstí bude příchod Kristova odpůrce Antikrista na zem.

Prahu, kterou Karel IV. přivedl k úžasnému rozkvětu, považoval Milíč za velmi hříšné město a nazval ji Babylónem. Vystupňoval své kazatelské působení a prakticky usiloval o zlepšení života chudých. Podařilo se mu mnoho lidí odvrátit od rozmařilého a nemravného života. Na pokání obrátil také 200 veřejných nevěstek a pečoval o jejich výživu, ošacení a převýchovu. Milíč a jeho početní stoupenci rozbořili do základů nejvykřičenější nevěstinec v Praze na Starém Městě a postavili tam v roce 1372 útulek pro převýchovu nevěstek, který nazvali Jeruzalémem, byla tam také škola a kaple s kazatelem. To byl reálný výsledek jeho kazatelské činnosti. Za tyto dobré skutky se však vděku nedočkal. Pražské žebravé řády jej obžalovaly u papeže Řehoře XI. a obvinily jej z kacířství. Musel se odebrat do Avignonu, aby se obhájil, kde ještě před ukončením svého procesu zemřel 29. června 1374. Po jeho smrti byl Jeruzalém odňat svému účelu a Karel IV. jej věnoval cisterciáckému řádu na univerzitní kolej. Proti jeho žákům a přivržencům zesílily zákroky církevních úřadů. Většina z nich byla vypovězena z Prahy.

Náboženské hnutí zvané reformace vzniklo z upřímné touhy po nápravě mravů

a církve. Její stoupenci vytvořili Miličův kult a slavný kazatel našel i dva životopisce. Jeho žák Matěj z Janova složil Vyprávění o Milíčovi a další jeho žák napsal spis Život ctihodného kněze Milíče. Oba oslavné životopisy svědčí o úctě a oblibě, jíž se těšil u svých současníků.

Jan Milíč z Kroměříže byl kazatelem české reformace a nejvýznamnějším předchůdcem Mistra Jana Husa.

SG