Více o aplikaci
Městské kulturní zařízení
Horšovský Týn
Nám. Republiky 105
346 01 Horšovský Týn
MKZ Horšovský Týn
Na trase je celkem 12 zastávek.
Naučná stezka prochází jihozápadní částí Sedmihoří. Jejím cílem je seznámit návštěvníky s některými zákonitostmi vývoje reliéfu krajiny v závislosti na geologické stavbě a klimatických podmínkách, dále s charakteristikou vegetace a zvířeny Sedmihoří, historií osídlení a typických řemesel a se způsobem současného lesního hospodářství.
Věříme, že nebude návštěvníka, který by chtěl krásu, klid a pohodu Sedmihoří ohrozit.
LČR,s.p., Lesní správa Horšovský Týn Vám děkují a přejí krásné a zajímavé zážitky při poznávání Sedmihoří.
Trasa naučné stezky je značena symbolem.
Stezka je dlouhá cca 10 km. Na stezce je umístěno 12 vysvětlujících tabulí. Na její projití je třeba přibližně 4–5 hod.
„Přírodě nemůžeme poroučet jinak, než že ji poslechneme.“ Francis Bacon, kolem roku 1610
Rekonstrukci naučné stezky uskutečnil státní podnik Lesy České republiky, s.p.
Lesní správa Horšovský Týn v roce 2004
Na rekonstrukci se dále podíleli: Městský úřad Horšovský Týn, odbor ŽP, PaedDr. Vladislav Menšík, Jan Veber (foto).
Provozovatel: LČR,s.p., Lesní správa Horšovský Týn
Lesy, které máte možnost pozorovat při svém putování po naučné stezce spravuje státní podnik Lesy České republiky,s.p., organizační jednotka Lesní správa Horšovský Týn.
Jedná se většinou o borové porosty. Na stinných svazích a v údolích jsou to porosty smrkové s příměsí jedle, buku, dubu, modřínu a vytroušené břízy. Stáří zdejších porostů je průměrně 120 let. Jen pro Vaši orientaci uvádíme malou nápovědu
Snahou Lesů České republiky jako správce státního lesního majetku je pěstovat lesy a pečovat o ně tak, aby byl kladen stejný důraz jak na produkci dřeva, tak i na ostatní funkce lesa, které označujeme jako mimoprodukční. V oblasti Sedmihoří jsou to především:
Půdoochranná funkce stromy svými kořeny zpevňují písčitou půdu na svazích a zabraňují tak její erozi, svahovým pohybům a poškozování půdy. Rekreační funkce zdroj relaxace a odpočinku člověka spojený s turistikou, sběrem lesních plodů apod. Produkční funkce je dána především tvorbou dřeva jako obnovitelného zdroje.
Uplatňujeme zásady trvale udržitelného hospodaření na principu prosazování přirozené obnovy lesa, využívání domácích dřevin, jejich přirozeného rozmístění a využíván šetrných technologií při výchově a obnově lesa. Na území Sedmihoří se nachází genová základna borovice o rozloze 487,23 ha. Jedná se o geneticky významné porosty, které jsou zásobárnou reprodukčního materiálu.
Obnovování lesních porostů v oblasti Sedmihoří patří, zvláště na jižních lokalitách, k velmi obtížným.
Na vyčištěné paseky vysazujeme 2leté borovice, na suchých lokalitách „obalované“, tzn. s kořenovým balem. Smrkové, bukové a dubové sazenice vysazujeme tříleté. Když tyto lokality navštívíme za 5 let, budete sami překvapeni jakou sílu mají mladé stromky. Tam kde nebylo „nic“, bude 1–1,5 m vysoké „houští“ stromečků. Mnoho příjemných zážitků a pohody při putování přejí Lesy České republiky, s.p., Lesní správa Horšovský Týn.
Nacházíme se na nejjižnějším cípu hranice mezi okresy Domažlice a Tachov
Roku 1539 dostali Sedmihoří do dědičného užívání Lobkovicové. Jednalo se o Horšovskotýnsko, dále obce Křakov, Mezholezy, Buková a Miřkov (vzpomínán již v roce 1158 jako majetek Hartmana z Mířkova). Za účast v odboji českých pánů byl Vilému Lobkovicovi tento majetek odebrán, panství bylo v roce 1622 prodáno Maxmiliánu Trauttmansdorffovi.
V roce 1720 zakoupili Löwensteinové z Wertheimu panství Bor, postupně rozšířili svůj majetek i o pozemky dnešního Sedmihoří. V roce 1788 zakoupili statky Olešnou, Vidice a počátkem 19. století statek Kopec, ke kterému patřila i ves Darmyšl.
Při pozemkové reformě v letech 1928-31 byla část pozemků Löwensteinů i Trauttmansdorfů zabrána a lesy (polesí Miřkov a Darmyšl) vytvořily základ státního polesí Sedmihoří, které se spolu s dalšími zkonfiskovanými lesy stalo v roce 1945 součástí Lesního závodu Horšovský Týn. V současné době zůstávají lesy v majetku České republiky. Hospodaří na nich státní podnik Lesy České republiky, s.p., organizační jednotka Lesní správa Horšovský Týn.
Nápadný žulový valoun dává kolemjdoucím znamení o lidské spolupráci a sounáležitosti Praví se, že se dva zdejší sedláci nemohli navzájem vystát. Snad kvůli několika borovicím nebo pro kousek louky, který spásaly krávy toho druhého.
Jednoho dne se ti dva setkali s naloženými povozy na úzké lesní cestě. Ani jeden nechtěl ustoupit jako první, a tak došlo k velké hádce. Nakonec si však uvědomili, že by si měli navzájem pomáhat a podali si ruce na usmířenou. Na památku pak nechali vytesat do žulového valounu spojené ruce. Nápisy na kameni a letopočty 1768, 1874, 1878 a 1875–1913 dokazují, že to nebylo jediné usmíření, které se zde odehrálo.
Nacházíme se mezi Jedlovým a Dlouhým vrchem
Z geologického hlediska je Sedmihoří tvořeno složeným pněm hlubinných vyvřelých hornin žul. Je to téměř kruhové těleso o průměru 4–5 km s výraznou vnitřní koncentrickou stavbou, která se odráží v jeho morfologii.
Vnější lem pně Sedmihorského, tvořený věncem kopců, je budován porfyrickou biotitickou žulou. Vnitřní mísovitá deprese je tvořena dvouslídnou žulou a střed tělesa turmalinickomuskovitickou žulou (Dlouhý vrch).
Na žulách vznikají hlinito-písčité hnědé lesní půdy. Na povrchu jsou tvořeny různě mocnou několika centimetrovou vrstvou pokryvného humusu, pod ním je vrstva mírně obohacená železitými sloučeninami. Ta přechází postupně do matečné horniny. Půdy jsou suché a nepříliš bohaté na živiny, což odráží i v jednotvárném složení vegetačního krytu.
Na velkém kameni blízko vás jsou zřetelné stopy po práci kameníků, jejichž činností bylo Sedmihoří na přelomu 19. a 20. st. v regionu proslavené.
Vše začal jeden mistr z vnitrozemí. Kolem roku 1870 se přistěhoval do podnájmu v Semněvicích a brzy byl o jeho práci takový zájem, že mohl svoji živnost rozšířit. Zvlášť oblíbené byly v této době nádoby na vodu, žlaby a koryta pro hospodářská zvířata, schody apod. Protože se zde dobře přístupná žula vyskytovala ve velkém množství, byla také zpočátku levná. Ale tento mistr ze Semněvic po čase odešel zpátky do svého rodného kraje. V té době nebylo nutné skládat mistrovské zkoušky a proto jeho učńové z Mezholez a Mířkova, kteří opustili učení jako tovaryši, mohli začít provozovat řemeslo samostatně.
První opravdový mistr byl v roce 1890 Antonín Weis z Darmyšle. Pracoval se svým synem učněm na severní straně Sedmihoří. V témže čase pracovali v pronajatém lomu na mezholezském katastru 3 bratři kameníci z Darmyšle. Od roku 1904 fungovala filiálka Josefa Polty z Mezholez s několika tovaryši pod záštitou mistra Gröbnera z Hostouně ve vlasním lomu, který se nazýval „d´graoss Laoh“. Prvním mistrem se živnostenskou zkouškou se r. 1911 stal Josef Urban z Darmyšle, který měl několik tovaryšů. Ti byli v okolí proslulí svými zpěvy a jódlováním, zvláště v sobotu, kdy byla vyplácena úkolová práce. Poslední mistr byl o několik let později Václav Schieberl z Mířkova. Pracoval s několika tovaryši na jižní straně Písečného a Rybničního vrchu.
Změny v zemědělství a řemeslné činnosti způsobily, že objednávky na kamenické práce se neustále zvyšovaly až do r. 1914. Zakázky byly rozmanité: kamenné schody, desky na dláždění, sloupky plotů a ohrad, kanálky do stájí, zárubně dveří, žentoury, desky na zakrytí studní, náhrobní kameny a desky, válečné pomníky, podstavce křížů, mlýnské kameny, podstavce pro strojírenské mechanismy a jiné výrobky. Hrubé kamenické práce se prováděly na místě těžby, jemnější opracování se pak dodělávalo v kamenicjé dílně. Pohromadě často takto pracovalo až 30 mužů. Jako ochrana proti dešti jim sloužila jen jednoduchá prkenná chata, která v nouzi sloužila i pro čerpání.
Objednávky nepřicházely nejen z horšovskotýnského okresu, ale i z okresů Bor, Tachov, Planá, z Mariánských Lázní a Plzně. Hotové výrobky se odvážely na povozech. Velké náklady vážící několik tun se přepravovaly na speciálních vozech vyrobených z trámů nebo se náklad zavěšoval mezi kola. Tak byly přepravovány např. díly pro most přes Radbuzu v Horšovském Týně nebo na náměstí a radnici v Holýšově.
V oblasti Sedmihoří se pravidelně vyskytují prase divoké (Sus scrofa) a srnec obecný (Capreolus capreoius). Souvislé lesní porosty jsou výhodným životním prostředím pro některé šelmy lišku obecnou (Vulpes vulp&s), kunu skalní (Mates foina) či kunu lesní (Martes martes) a jezevce lesního (Meleš meteš).
Potravou těchto šelem jsou zvláště menší a drobní savci – veverka obecné (Sciurus vulgaris), myšice lesní (Apodemus flavicollis), norník rudý (Clethrionomys glareolus) a rejsek obecný (Sorexaraneus).
Sedmihoří je úživný biotop pra velké množství ptáků. Staré porosty skýtají možnosti hnízděni datlovitých ptáků, mezi které patří strakapoud malý a prostřední (Denrocopus minor a medius) a datel černý (Dryocopus martius). Z krkavcovitých je poměrně častá sojka obecná (Garruíus glandarius) a objevuje se i krkavec velký (Corvus corax). Drobní pěvci jsou zastoupeni několika druhy sýkor rodu Parus – kromě sýkory koňadry a modřinky (P. major, P. caeruleus) je zde rozšířena i sýkora lužní (P. montanus} a parukářka (P. cristatus). Dále je zde možno vidět pěnkavu obecnou (Fringilla coelebs), pěnici černohlavou, hnědokřídlou a pokfovni(Sylviaatricapilta, communis acurrvca).
V Sedmihoří je také možné zastihnout některé dravce a sovy, např. káně lesní (Buleo btiteo), jestřába lesního fAccipiter gentílis}, poštolku obecnou (Faloo tinnunculus), výra velkého (Bubo bubo) a kalouse ušatého (Asio otus).
Nedílnou součástí lesního hospodářství je myslivost. Zde se snažíme dosáhnout vzájemné vyváženosti mezi potřebami pěstování lesa a chovem zvěře. Za odpovídající ve vztahu k lesu považuji LČR takové stavy zvěře, při kterých je současně umožněno odrůstání listnatých dřevin a jedle jak z přirazené, tak umělé obnovy bez ochrany proti zvěři. LČR usilují o druhově, věkově a prostorově pestrý les, který umožňuje chovat zvěř bez nebezpečí výrazných škod na porostech.
V této oblasti LČR. s.p. vlastní dvě honitby o výměře 874 a 969 ha s normovanými stavy zvěře srnčí 27 a 30 ks. V honitbách se dále vyskytuje sika, zvěř mufloní a zvěř černá. Na základě uzavřené smlouvy v honitbách myslivecky hospodaří MS Sedmihoří.
Nacházíme se v sedle (536 m) pod Racovským vrchem (619 m), nejvyšším vrchoiem Sedmihorí. Na jeho východním svahu jsou tři mohutné mrazové sruby.
Slepá odbočka naučné stezky, u které stojíte, vede po tzv. "Francouzské cestě". Tento místní název pochází z období konce 2.světové války V letech 1942–1945 byli do oblasti Sedmihorí deportováni francouzští zajatci, aby zde stavěli lesní cesty, které pak tvořily základ dopravní sítě pro těžbu a zpracování dřevní hmoty pro "říši". Cestyjsou ručně skládány a štětovány z místních kamenů. V Sedmihoří pracovali zajatci až do dubna 1945, kdy ze svého příbytku "Srub Mířkov" odchází a na Přimdě se připojují k pochodu smrti. Srub je po opravě v letech 1964-65 plně funkční. Můžete ho spatřitv blízkosti zast. č. 1 za budovou hájovny.
Vydáte-li se po odbočce na Francouzskou cestu, spatříte už asi po 200 m na levé straně tzv. mrazové sruby, které patří k nejcharakterističtějším formám zvětrávání žuly v Sedmihorí.
Vznik mrazových srubů je vázán na místa, kde v žulovém masivu převládají svislé, zčásti otevřené pukliny, jimiž prosakuje voda, která s sebou strhává i drobný zvětralý materiál. Důležité jsou klimatické podmínky, které umožní zmrznuti puklinové vody ve větších hloubkách. Mrznoucí voda zvětší svůj objem a vyvolá tříštění horniny na bloky a úlomky. Následkem zmrznuti vody v puklinách se bloky žuly nepatrně zdvihnou a posunou. Při rozmrznuti bloky poklesnou na jiné místo. Mnohonásobným opakováním tohoto procesu se bloky velmi pomalu posunují po svahu (posunutí je vždy větší než zdvih). Na jejich původním místě pak vznikne skalní stěna mrazového srubu. V Sedmihoří bývá výška skalní stěny od několika málo metrů (2–5 m) až do 10–15 m. Průběh stěny je zpravidla přímý.
Kamenná moře jsou nakupeniny volně uložených balvanů různé velikosti, které zde vznikly rozpadem mrazových srubů.
Z hlediska vegetačního a floristického převažují v Sedmihoří borové lesy s relativně jednotvárným a druhově chudým zastoupením rostlinných druhů. Převažují druhy nenáročné na živiny a vláhu. Na stinných svazích a v údolích jsou to porosty smrkové s příměsí jedle, buku, dubu a modřinu a vtroušené břízy.
Z nižších rostlin jsou zde zastoupeny: metlice křivolaká (Deschampsia flexuosa), tvořící nápadné ostrůvky až koberce, hojná je zde borůvka (Vaccinium myrtiilus) a vřes obecný (Calluna vulgarís). Vřes je velmi častý i v okrajových částech lesních porostů, na lesních cestách a pasekách, kde obzvláště na podzim tvoří nápadné fialové koberce. Roztroušeně se na trase naučné stezky vyskytují další druhy: jestřábník chlupáček (Hieracium pilosella), kociánek dvoudomý (Antennaria dioica), jestřábník zední (Hieracium murorum), náprstník velkokvětý (Digitalis grandiflora), smilka tuhá (Nardus stricta) a jiné.
Nápadný je výskyt nižších rostlin mechorostů a lišejníků. Z mechorostů se zde vyskytují Orthotrichum stramineum, na nejkyselejších stanovištích jsou to polštářky až koberce běfomechu sivého (Leucobryurn glaucum). Lišejníky zastupují dutohlávky (Cladonia arbuscuia a rangiferína), zoubkočepka šedá (Rhacomitrium canescens) a pukléřka isíandská (Cetraria islandíca).
Mimo trasu naučné stezky byla v Sedmihoří zjištěna řada vzácnějších i chráněných rostlinných druhů jako např. zimostrázek nízký (Poiygala chamaebuxus), vřesovec pleťový (Erica carnea), bělozářka liliovitá (Antherícum liliago), prha arnika (Arníca montana) a plavuň vidlačka (Lycopodium clavatum).
Záleží na citlivém a ohleduplném přístupu každé příroda zůstane do budoucna zachována.
V okolí této zastávky můžeme rozeznat zbytky po milířích. Jsou to okrouhlé plošiny, na kterých můžeme dodnes nalézt kousky zuhelnatělého dřeva. Takovýchto pozůstatků po výrobě dřevěného uhlí jsou v Sedmihoří stovky.
K otopu v lidských obydlích se dříve užívalo většinou přímo dřevo, ale pro potřeby kovářství (a některých dalších řemesel) bylo zapotřebí také velké množství dřevěného uhlí, které se vyrábělo v milířích. Jeho výrobou se zabývali specializovaní řemeslníci uhlíři. Protože výroba uhlí spotřebovala skutečně velké množství dřeva, pálili je uhlíři přímou zdroje, v lesích.
Dřevěné uhlí se v zásadě dalo pálit z jakéhokoliv dřeva, ale důležitá byla jeho výhřevnost proto bylo výhodnější pálit uhlí ze dřeva listnáčů a ze starších jehličnanů. Uhlí se pálilo dle potřeby, nejčastěji však od května do září, protože země byla suchá a připravená složená polena dobře vyschla.
V Německu a u nás se stavěly milíře stojaté s objemem 40 až 100m3. Před pálením bylo potřeba připravit prostorné rovné a kruhovité místo zbavené trávy, kamení a kořenů, na kterém se dále zakládal milíř. Základ milíře tvořil středový kůl obalený suchým roštím (nebo několik tyček svázaných a vyplněných suchým chrastím s odštěpky) zvaný král.
Ten se obkládal poleny, mezery mezi nimi se vyplňovaly menšími kusy a drobným dřívím. Na spodní vrstvu se stejným způsobem kladla dalši, až milíř dosáhl vrcholu. Směrem k vrcholu jsou kusy stále kratší, aby milíř získal kopulovitý tvar. Pokud se milíř zapaloval odspodu, nechalo se ležet ve spodní vrstvě od krále ven vedoucí břevno, které se po dokončení milíře vytáhlo a vznikl tak zapalovací kanál. Hotový milíř se musel zvenčí utěsnit – pokrýt na tzv. patro a mour. Patro se dělalo z vrstvy drnů, chvoje, jehličí, mechu, rákosí či slámy. Na mour se používala kvalitní mastná zem nebo zem smíchaná s uhelným prachem. Obě vrstvy musely být pružné, aby se při klesání milíře netrhaly. Milíř se zapaloval nejčastěji brzy ráno, aby jej mohli uhlíři přes den kontrolovat podle barvy a množství kouře, jeho vůně apod.
Doba pálení závisela na dřevině, na druhu a rozměru dřeva, na počasí a hlavně na velikosti milíře. Např. u milíře z bukového dřeva o obsahu 20–40 m3 trvalo pálení 4–5 dní, o obsahu 60–80 m3 7–9 dní, stejně velké z jehličnatého dřeva se pálily 6–7 resp. 10–11 dní. Po dokonalém zuhelnění se milíř ucpal, aby v něm uhasl oheň a po vychladnutí povrchové vrstvy se postupně vyhrabávalo hotové dřevěné uhlí. Důležité bylo s hotovým uhlím zacházet opatrně, protože větší kusy byly kvalitnější a dražší než kusy menší. Kvalita uhlí se vedle velikosti kusů posuzovala i jinak kvalitní uhlí šlo špatně lámat, málo černilo ruku a po zlomení byl lom silně lesklý. Pálení dřevěného uhlí v lesních milířích není hospodárné a proto se již nepoužívá. Při tomto způsobu navíc v lese unikají vedlejší produkty, jako je dehet, kyselina octová.
Sedmihoří nepředstavuje jen výjimečný geologický a geomorfologický útvar, ale patří k nejzajímavějším archeologickým míkroregionům jihozápadních Čech. Zdejší pravěká naleziště byla jen minimálně dotčena středověkými a novověkými zásahy (např. staromohylové hradiště na vrchu Chlumu patřilo ve své době k největším výšinným sídlištím v mohylové oblasti střední Evropy).
Ke kolonizaci krajiny dochází v eneolitu, přičemž zdejší dvě výšinná sídliště Racovský vrch a Chlum náleží k chamské kultuře. Jsou od sebe vzdálená asi 900 m, mají přibližně stejnou rozlohu (kolem 500 m2), podobají se morfologicky a obě jsou chráněná výchozy skal. Liší se intenzitou osídlení a nálezy keramiky, což spolu s dalšími znaky svědčí o tom, že osídlení na nich neprobíhalo současně. Dosud však není objasněn způsob obživy obyvatel těchto extrémně položených sídlišť.
Pozdně halštatské sídliště zastupuje výšinné sídliště na Rozsoše s nalezenými stopami po zpracování kovů a jedno z nejmenších a nejlépe zachovaných západočeských hradišť na Malém krakovském vrchu. Těmito sídlišti také dějiny trvalého osídlení Sedmihoří pravděpodobně končí. Nálezy keramiky na Rozsoše z pozdně halštatské, mlado až pozdněhradištní doby a středověku (bohatě je zastoupeno 13., 15., a 17 stol., chybí nálezy ze 14. a 16. stol.), morfologie vrcholu a výborný rozhled dokládají spolehlivě pouze funkci strážiště resp. místo mohlo sloužit jako útočiště v dobách nebezpečí.
Zhruba od mladohradištního období až po dnešek tedy můžeme předpokládat jen tyto formy využití mikroregionu Sedmihoří: exploatační (těžba dřeva a kamene, pastva, sběr lesních plodin a lov) – vojenská (útočiště při ohrožení, pozorovací stanoviště)
Pseudokary je skalní stěna, která má obloukovítý průběh. Vzniká stejnými procesy jako mrazový srub, avšak puklinový systém musí být nejméně dvojitý (čtyři stěny). Předpokladem pro vznik pseudokaru je vytvoření zvodnělého horizontu v určité hloubce na tzv. mezníploše. Voda prosakuje po svislých puklinách k mezní ploše a soustřeďuje se zde. Zmrznutím zadržené vody vznikají velké tlaky, které nadzvedávají materiál nad sebou. Současně se uplatňuje rozpínání ledu ve svislých puklinách, tím dochází k pohybu bloků. Pohyb směrem vzhůru je větší, než boční. Při mnohonásobné opakovaném zmrznuti a rozmrznuti se postupně bloky horniny posouvají a objevuje se pseudokar. Podél skalní stěny pseudokaru se vytváří téměř vodorovná plošinka oválného tvaru zpravidla pokrytá zvětralinamj, někdy je ohraničena nízkým skalním prahem. Z pseudokaru vychází tzv. skalní proud. Jedná se o na kupeninu úlomků mající, protáhlý jazykovitý tvar, který vzniká přemístěním úlomku ve směru spádu terénní deprese.
Pseudokary najdeme např. na svazích Stinného (Dlouhého) vrchu, kde výška stěny útvaru je 10.5–12 m, průměr 55m. Jsme u další odbočky naučné stezky. Ta nás dovede k dalším ukázkám zvětrávání žuly, které jsou nejen typické pro loto území, ale i velmi pěkné na pohled.
V bezprostřední blízkosti naučné stezky se nachází soustava Mířkovských rybníků, které plní funkci mokřadu. Soustava se skládá ze třech rybníků: Horního, Středního a Dolního mířkovského rybníka.
Celková výměra rybniční soustavy činí téměř 15 ha. Rybnikářství má v této oblasti dlouholetou tradici navazující na období rozvoje budování rybníků v 16 století Na uvedených rybnících nyní provozuje intenzivní chov ryb Klatovské rybářství, a.s. V rybnících můžete spatřit např. kapra, lína, okouna, úhoře. Slovem mokřady označujeme trvale zamokřené plochy s vysokou hladinou spodní vody, popř. s bohatými vývěry pramenů.
V našich podmínkách jsou to většinou rybníky a jejich pobřežní pásma, říční nivy včetně lužních lesů, rašeliniště, podmáčené smrčiny a umělé mokřady (charakteru kořenových čistíren odpadních vod). Vzájemné mnohonásobné provázané vztahy abiotických a biotických charakteristik mokřadů jim umožňují plnit řadu funkcí, důležitých pro existenci člověka v krajině.
Kilometráž: 10 km
Obtížnost: střední až těžká
SLAVNOSTNÍ OTEVŘENÍ MODERNIZOVANÉHO KINA 3
Regionální nformační centrum Horšovský Týn
Duben hojný vodou - říjen vínem.
Když stromy v dubnu odkvetou, hojně ovoce ponesou.
