Kalendář

<< červenec 2019 >>
Po Út St Čt So Ne
1 2 3 4 5 6 7
8 9 10 11 12 13 14
15 16 17 18 19 20 21
22 23 24 25 26 27 28
29 30 31        

Detail [›]KINO ČERVENEC 2019
KINO ČERVENEC 2019


Novinky e-mailem

Máte-li zájem o zasílání bulletinu, vyplňte Vaši e-mailovou adresu a v dalším kroku si nastavte o co máte zájem. Později se můžete kdykoliv odhlásit.

*E-mail:

 Odkazy jinam

http://www.horsovskytyn.cz

http://www.horsovsky-tyn.cz/cs

http://www.turisturaj.cz/

http://juniorfest.cz/cs

http://domazlicky.denik.cz/

http://www.radiosumava.cz/index.php

 

 



Slavné osobnosti spojené s Horšovským Týnem

Detail [›]Žili v Horšovském Týně
Žili v Horšovském Týně
kniha „Žili v Horšovském Týně“

je k dostání v Informačním centru
nám. Republiky 105, Horšovský Týn
Tel.: +420 379 422 247
E-mail: info@horsovskytyn.cz

za cenu 30,- Kč


Šimon Plachý z Třebnice / 1560 – 1609

Narodil se v roce 1560 v Horšovském Týně. Pocházel z významné měšťanské rodiny. Jeho otec Jiří Plachý byl za své zásluhy vyznamenán císařem Maxmiliánem II. znakem, predikátem „z Třebnice" a povýšen do vladyckého stavu. Šimon se po studiích na zahraničních univerzitách stal písařem na radnici v Horšovském Týně.

V roce 1587 se Šimon přestěhoval do Plzně, kde získal měšťanské právo a byl jmenován prvním radním písařem a členem městské rady. V letech 1604 až 1606 zasedal jako poslanec na českém zemském sněmu v Praze. Potom byl tři roky plzeňským primátorem. Zemřel 8. října 1609 a byl pohřben v kostele sv. Bartoloměje v Plzni. Šimon Plachý z Třebnice se proslavil sepsáním Pamětí města Plzně v české řeči od nejstarších dob až do roku 1604. V roce 1966 byla při opravě radnice v Horšovském Týně nalezena zetlelá česká kniha. Při jejím průkumu se zjistilo, že do ní v 16. století psal Šimon Plachý z Třebnice.

SG

MUDr. Willibald Nusshardt / 1784 – 1847

Narodil se 7. července 1784 v Horšovském Týně jako syn ranhojiče Františka Nusshardta. Na pražské univerzitě získal doktorát medicíny a chirurgie. Později se stal profesorem speciální patologie na pražské univerzitě a primářem ve všeobecné nemocnici. Napsal mnoho odborných lékařských publikací. Učil také na medicínské klinice pro ranhojiče a byl členem humanitární společnosti v Praze. Za své zásluhy získal zlatou čestnou medaili. V Rusku byl vyznamenán řádem sv. Vladimíra. Zemřel 30. května 1847 v Praze.

V Horšovském Týně si jej lidé velmi vážili a prokazovali mu mimořádnou úctu. Jeho obraz visel v kanceláři na radnici vedle obrazů světícího biskupa Šimona Brosia, prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic, císaře Josefa II. a císařovny Marie Terezie.

Jeho rodný dům ve Svatojánské ulici /nyní Littrowova/ čp. 1 na Velkém předměstí měl zajímavý osud. Byl zde hostinec „U Radbuzy", středisková osvětová beseda, městský dům pionýrů a mládeže, textilní výroba a v roce 2000 jej koupila firma Jan Šmucler Autocentrum.

SG

Šimon Brosius z Horšovského Týna / 1567 – 1642

Narodil se v roce 1567 v Horšovském Týně. Měl od přírody dar úžasné výmluvnosti a ta mu pomohla ke skvělé kariéře. Z venkovského faráře to postupně dotáhl až na pražského světícího biskupa. V roce 1636 přijel do svého rodného města a vysvětil kostelík Panny Marie Loretánské, který stával v nejvyšším bodě zámeckého parku. Tato nejstarší loreta v Čechách byla v roce 1787 císařem Josefem II. zrušena a později přestavěna na vyhlídkový pavilón. Při této příležitosti biřmoval v městském kostele Petra a Pavla, u svaté Anny na Vršíčku a u Panny Marie Loretánské celkem 589 osob. Šimon Brosius z Horšovského Týna zemřel v roce 1642 pravděpodobně v Praze. Proslavil se tím, že za časů arcibiskupa pražského kardinála Arnošta Albrechta jej císař Ferdinand II. vyznamenal predikátem „z Horšovského Týna". Jeho obraz je prý v sakristii chrámu svatého Jakuba v Praze.

SG

Jiří Plachý (Ferus) / 1585 – 1659

Narodil se v roce 1585 v Horšovském Týně. V roce 1587 se přestěhoval se svým otcem Šimonem Plachým z Třebnice do Plzně. Vzdělání získal u jezuitů v Praze a vstoupil do jejich řádu. Své jméno Plachý vyměnil za Ferus. Jeho řádové jméno znělo Georgius Ferus. Od roku 1616 vyučoval v Praze filosofii, morálku a polemiku. V roce 1620 byl jmenován českým kazatelem u sv. Salvátora a řídil zároveň tiskárnu v Klementinu, později i knihovnu tohoto kolegia. V roce 1623 prosadil, aby studenti odstranili v noci z Týnského kostela pozlacený kalich a sochu krále Jiřího z Poděbrad. Jeho kázání byla oblíbena, ale když ostře vystoupil proti zkáze mravů v tehdejší době, byl vypovězen z Prahy do Prachatic. Tam svou výmluvností obrátil mnoho lidí na katolickou víru. na prosby mnohých Pražanů se vrátil do Prahy a kázal zde jako dříve. Proslavil se v roce 1648, kdy v čele studentů na Karlově mostě úspěšně bránil Staré Město pražské proti Švédům. Když ucítil, že mu ubývá sil, odebral se do Březnice, kde 21. ledna 1659 zemřel.

Vydával latinské, německé, ale nejvíce české knihy a snažil se rozšiřovat a upevňovat katolickou víru. Jeho 60 spisů tvoří částečně překlady z latiny a částečně původní knihy náboženského, mravního a historického obsahu. Ve spise „Mappa katolická aneb obrácení národův celého světa“ oslavil vítězný postup protirefermace. Slavný český malíř Karel Škréta /1610 - 1674/ vytvořil obrazy pro jeho životopisy českých patronů. Pozoruhodná je také jeho modlitební kniha pro ženy, která je známá pod názvem "Velký nebeklíč". Napsal také životopis Jana Nepomuckého, který je pojatý jako legenda světce sto let před jeho svatořečením. V knize o poutním místě Neukirchen bei Heiligen Blut /U Svaté krve/ v Bavorsku píše o zázračné sošce tzv. Černé loučimské madony, která má v hlavě zaseknutý meč.

Jiří Plachý se v době protireformace proslavil jako náboženský spisovatel a jezuitský kazatel. Své nesporné nadání a schopnosti dal jako náboženský fanatik zcela do služeb rekatolizace českého národa v době po bitvě na Bílé hoře v roce 1620. Na jeho počest byla v tradičně katolickém Horšovském Týně pojmenována ulice.

SG

Ján Sylván / 1493 – 1573

Narodil se v roce 1493 v okolí Trnavy. Jako písař ve službách Jana z Lobkovic žil v Horšovském Týně. Pravděpodobně je autorem českých nápisů z roku 1558 v tamní zámecké kapli, které popisují, jak Jan z Lobkovic získal velkostatek Horšovský Týn od Volfa Dobrohosta z Ronšperka a požár Horšovského Týna v roce 1547. Při tomto požáru uhořela i jeho manželka Anna. Ján Sylván byl i zdatným obchodníkem. V roce 1560 mu byl domažlický kupec Jan Tumar dlužen za máslo 800 kop grošů míšeňských.

Po smrti Jana z Lobkovic v roce 1570 se Ján Sylván přestěhoval z Horšovského Týna do Domažlic, kde se stal obecním radním. Byl velmi váženým a bohatým měšťanem. Na domažlickém náměstí vlastnil dům vedle radnice, na Bezděkově dvůr a v sousední vsi Starých Nevolicích hospodářství.

Ján Sylván zemřel 14. února 1573 v Domažlicích a byl pohřben v tamním klášterním kostele. Podle klášterní kroniky byl na jeho hrobě tento epitaf: „Jako zbožný člověk se odebral do tiché samoty ten, kterému jako chlapci dali jméno Sylva. Ján, rozvážný a moudrý senátor, spí v tomto hrobě ve věku 80 roků. Jeho rodná zem je Trnava, v Horšovském Týně byl občanem, ale poslední místo pobytu mu poskytly Domažlice...“/volný překlad latinského náhrobního nápisu/. Byl zde také namalován Sylvánův znak na čtyřdílném štítu, který se skládal ze dvou zlatých lilií v tmavomodrém poli v prvním a čtvrtém dílu a zlatých beránků s bílými ovečkami v druhém a třetím dílu. V liliových polích jsou připojeny ozdůbky různých barev: červenostříbrné, modré, stříbrné a červené, až pětinásobně spletené.

Ján Sylván se proslavil především svou literární tvorbou jako první slovenský básník, který psal v národním jazyce. Skládal latinské a české verše a duchovní písně. Měl blízký vztah k domažlickému rodáku Janu Rohovi, biskupovi Jednoty bratrské, který převzal některé jeho duchovní písně do svého zpěvníku, přestože Sylván byl katolíkem. Jeho zbožnost a nadání chválil také Prokop Lupáč z Hlaváčova, který byl v té době v Domažlicích radním písařem.

Ale o Sylvánovi se také tvrdilo, že měl rád dobré pití a skládal i světácké písně.

Základní údaje o Jánu Sylvánovi uveřejnil již na sklonku 19. století domažlický gymnaziální profesor Bohumil Strér. V roce 1957 vydala v Martině Matice slovenská faksimile zpěvníku "Piesně Jána Sylvána", který vyšel poprvé v roce 1571 v Praze a jehož autorem byl Slovák Ján Sylván, domažlický měšťan. Jako doprovodný text je v tomto zpěvníku vědecká studie o prvním slovenském básníkovi Jánu Sylvánovi, kterou na základě výzkumu v Okresním archivu Domažlice a v Muzeu Chodska napsal dr. Boris Bálent.

Potomci Jána Sylvána se usadili v Horšovském Týně, Domažlicích a Plzni. Fridrich Sylván z Feldensteina byl v letech 1623 až 1626 císařským rychtářem v Domažlicích. Na počest Jána Sylvána byla v Horšovském Týně pojmenována.

SG

Jan Milíč z Kroměříže / 1320 – 1374

Narodil se po roce 1320 v Kroměříži. Vzdělání získal na biskupské škole v Olomouci a vlastním studiem. Nejprve byl prostým knězem a písařem. Později jako úředník v kanceláři Karla IV. poznal život vysoké šlechty i církevní hierarchie. Pod vlivem kázání Konráda Waldhausera a opravdové zbožnosti se v roce 1363 rozhodl vzdát se hodností notáře v císařské kanceláři a kanovníka pražské kapituly i všech církevních důchodů. Toužil vychovávat lid prostřednictvím kazatelny, ze které si chtěl udělat veřejnou tribunu, odsuzovat zlořády v současné společnosti, jako byla ziskuchtivost, rozmařilost a nemravný život.

Pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic mu poradil, aby se na své kazatelské poslání připravil ve svém městě Horšovském Týně. Milíč jej uposlechl a v letech 1363 a 1364 žil na tamní faře a kázal v městském kostele sv. Petra a Pavla. Zpočátku se mu horšovskotýnští měšťané smáli, protože mluvil hanáckým nářečím. To jej neodradilo, zdokonalil se v české řeči a brzy uchvátil posluchače strhujícím řečnickým projevem a pádnými argumenty.

V roce 1364 se vrátil do Prahy, kde zahájil novou epochu českého kazatelství. Dokázal kázat až pětkrát za jediný den, jednou jazykem latinským, jednou německým a třikrát českým, a to stále s úžasným nadšením. Žil čestně a poctivě, navštěvoval nemocné, vězněné a zmrzačené, těšil zarmoucené a obracel hříšníky na pokání. Jeho odvážná a tvrdá kritika mířila především proti světské moci. Rozhořčen přepychem, ve kterém viděl zdroj hříšnosti, napadl i samotného českého krále a římského císaře Karla IV., když na něho ukázal prstem a řekl mu přede všemi, že on je ten veliký Antikrist. Rozvášněný kazatel uvažoval asi takto: „Je-li světské zřízení špatné, odporuje-li zákonu Božímu, pak Antikristem musí být nejvyšší představitel tohoto zřízení a tím byl císař." Za tuto veřejnou urážku panovníka byl Milíč v roce 1366 uvězněn pražským arcibiskupem Janem Očkem z Vlašimi. V roce 1367 napsal Milíč knížku o Antikristu, ve které tvrdil, že všeobecná zkaženost je svědectvím blížícího se konce světa, jehož předzvěstí bude příchod Kristova odpůrce Antikrista na zem.

Prahu, kterou Karel IV. přivedl k úžasnému rozkvětu, považoval Milíč za velmi hříšné město a nazval ji Babylónem. Vystupňoval své kazatelské působení a prakticky usiloval o zlepšení života chudých. Podařilo se mu mnoho lidí odvrátit od rozmařilého a nemravného života. Na pokání obrátil také 200 veřejných nevěstek a pečoval o jejich výživu, ošacení a převýchovu. Milíč a jeho početní stoupenci rozbořili do základů nejvykřičenější nevěstinec v Praze na Starém Městě a postavili tam v roce 1372 útulek pro převýchovu nevěstek, který nazvali Jeruzalémem, byla tam také škola a kaple s kazatelem. To byl reálný výsledek jeho kazatelské činnosti. Za tyto dobré skutky se však vděku nedočkal. Pražské žebravé řády jej obžalovaly u papeže Řehoře XI. a obvinily jej z kacířství. Musel se odebrat do Avignonu, aby se obhájil, kde ještě před ukončením svého procesu zemřel 29. června 1374. Po jeho smrti byl Jeruzalém odňat svému účelu a Karel IV. jej věnoval cisterciáckému řádu na univerzitní kolej. Proti jeho žákům a přivržencům zesílily zákroky církevních úřadů. Většina z nich byla vypovězena z Prahy.

Náboženské hnutí zvané reformace vzniklo z upřímné touhy po nápravě mravů

a církve. Její stoupenci vytvořili Miličův kult a slavný kazatel našel i dva životopisce. Jeho žák Matěj z Janova složil Vyprávění o Milíčovi a další jeho žák napsal spis Život ctihodného kněze Milíče. Oba oslavné životopisy svědčí o úctě a oblibě, jíž se těšil u svých současníků.

Jan Milíč z Kroměříže byl kazatelem české reformace a nejvýznamnějším předchůdcem Mistra Jana Husa.

SG

Arnošt z Pardubic / 1297 - 1364

Narodil se v roce 1297 v Kladsku, kde byl jeho otec hradním purkrabím. Plných čtrnáct let strávil na studiích církevního práva v Boloni a Padově. Potom se vrátil do Čech a stal se kanovníkem u svatého Víta v Praze. V roce 1343 jej papež jmenoval pražským biskupem. Dosavadní podřízení Prahy arcibiskupství v Mohuči bylo zrušeno v roce 1344, kdy papež Kliment VI. povýšil pražské biskupství, čímž český stát dosáhl církevní samostatnosti. Prvním českým arcibiskupem jmenoval papež pražského biskupa. V roce 1364 pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic zemřel a byl pochován ve farním kostele svaté Marie v Kladsku, jak si přál. Císař Karel IV. ztratil v něm svého nejlepšího přítele a rádce.

Arnošt z Pardubic výrazně zasáhl do dějin Horšovského Týna. V jeho latinské listině z 10. března 1344 se píše „in Thin Horssoviensi, oppido nostro", což znamená „v Týně Horšovském, městečku našem". Je to poprvé, kdy je v pramenech Horšovský Týn uveden jako město, které ovšem v první polovině 14. století nebylo ještě opevněno. Současníci Arnoštovi, jeho životopisec, vyšehradský děkan Vilém z Leskovic, a kronikář Beneš z Weitmile téměř souhlasně uvádějí, že arcibiskup přestavěl v letech 1344 až 1364 hrad v Horšovském Týně, pozvedl panské hospodářství v jeho okolí založením četných rybníků a obehnal své poddanské město hradbami, které navazovaly na opevnění hradu. Podle místní tradice byly městské hradby v Horšovském Týně postaveny kolem roku 1352.

Středověké opevnění Horšovského Týna je namalováno na jižní stěně kaple v dnešním arciděkanském kostele svatého Apolináře nad freskou 10 000 mučedníků. Celé vnitřní město bylo obehnáno hradbami a mělo na západě a na východě po jedné bráně. Západní bránu, zvanou Domažlickou, střežily dvě hranolové gotické věžě, kryté špičatými střechami. Východní bránu, zvanou Pražskou, chránila hranolová gotická bašta, přičemž při severní městské zdi možno na obraze rozeznat pět gotických bašt stejného tvaru. O jižní městské zdi víme, že byla nově zbudována po velkém požáru v roce 1547. Na obraze je možné při ní zjistit čtyři bašty, které jsou nižší nežli bašty při severní městské zdi.

SG

Felix Kadlinský / 1613 – 1675

Narodil se v Horšovském Týně v roce 1613. Vstoupil do jezuitského řádu, ale patřil k vlasteneckým jezuitům Balbínova typu. Miloval svůj národ a český jazyk. Jeho literární dílo tvoří převážně volné parafráze cizích děl náboženskovýchovných a básnických, jimiž chtěl oživit domáci básnické tradice. V duchu módní idylické bukoliky psal hravou poezii.

Nejznámějším a nejdůležitějším jeho dílem je sbírka duchovní lyriky Zdoroslavíček v kratochvilném hájíčku postavený /Praha 1665/, ve které parafrázuje soubor písní Trutznachtigall, jímž se proslavil německý jezuita Friedrich von Spee.

Také překládal i sám psal životopisy svatých například: Zrcadlo bolestné Matky boží /Olomouc 1666/, Život a sláva svatého Václava /Praha 1669/, Život svaté Ludmily /Praha 1669/ aj.

Felix Kadlinský zemřel v Hradišti v roce 1675. Byl naším významným barokním básníkem a spisovatelem. Proslavil se zejména jako autor duchovní lyriky, která měla velkou životnost a působila i na raně obrozeneckou tvorbu.

SG

Josef Jan Littrow / 1781 – 1840

Narodil se 13. března 1781 v Horšovském Týně na Malém předměstí ve Svatojánské ulici. Jeho otec Antonín Littrow byl měšťanem a barvířem. Základní vzdělání získal na místní německé škole. V 18 letech odešel do Prahy, kde nejprve studoval právo a teologii. Zároveň navštěvoval všechny čtyři fakulty a poznával různé vědy, ze kterých si zvolil matematiku a astronomii k speciálnímu studiu. Vydělával si jako vychovatel ve šlechtické rodině.

Od roku 1807 vyučoval hvězdářství na univerzitě v Krakově. V roce 1810 založil hvězdárnu v Kazani a stal se jejím ředitelem. Tam byl také na univerzitě učitelem pozdějšího slavného matematika Nikolaje Ivanoviče Lobačevského. Roku 1816 byl jmenován spoluředitelem hvězdárny v Budíně.

Vrcholné období jeho vědecké dráhy začalo v roce 1819 ve Vídni, kde se stal profesorem na univerzitě a zároveň ředitelem hvězdárny. Vynalezl dialytický dalekohled, který podle jeho návrhu zhotovil optik Šimon Plössl. Vydával odborné i popularizační práce z oboru astronomie. Jeho nejúspěšnější kniha "Die Wunder des Himmels" /Zázraky nebe/ vyšla ve Stuttgartu v roce 1834. Za své mezinárodně významné životní dílo byl v roce 1837 povýšen do šlechtického stavu.

Josef Jan Littrow zemřel ve Vídni 30. listopadu 1840. Zde mu byl 26. června 1892 odhalen pomník mezi arkádami univerzity. V Horšovském Týně byla jeho jménem nazvána ulice, ve které se narodil. Na jeho rodném domě v Littrovowě ulici čp. 22 byla při oslavě 100. výročí jeho narození umístěna plechová pamětní deska. Při obnově tohoto domu v roce 1903 jeho majitel pan Antonín Čech tuto desku nahradil novou z bílého mramoru se zlatými písmeny.

Vědecké práce Josefa Jana Littrowa a jeho žáka Nikolaje Ivanoviče Lobačevského se staly v roce 1963 předmětem konference historiků v Moskvě. Na počest životního díla Josefa Jana Littrowa, hvězdáře světového významu, byl jeden kráter na Měsíci pojmenován "Taunus Littrow".

Ani Horšovský Týn nezapomíná na tohoto svého slavného rodáka a pečuje o zachování jeho památky.

SG 

František Frič / 1881 – 1947

Narodil se 4. září 1881 v Kunvaldu u Žamberka. V Horšovském Týně působil již před druhou světovou válkou na úřadu důchodkové kontroly. Byl také literárně činný a v roce 1923 uspořádal Sborník kunvaldský, který věnoval svému rodišti. Do povědomí českého národa se Kunvald zapsal jako kolébka Jednoty bratrské, která zde měla od roku 1457 své první sídlo.

Po Mnichovu v roce 1938 musel František Frič opustit Horšovský Týn a usadil se v Plzni. Když skončila druhá světová válka, vrátil se již v roce 1945 do Horšovského Týna. Přestože byl již v důchodu a trpěl vážnou chorobou, zachraňoval písemné i hmotné historické památky, protože poměr některých osídlenců k těmto věcem po Němcích byl nerozumný. Dokazuje to tato příhoda: městský strážník Herian přivezl do muzea plný vozík starých spisů od jednoho horšovskotýnského občana, který s nimi pravděpodobně topil. Fričovi vydatně pomáhal německý občan František Neid. Společně přestěhovali muzeum z radnice do domu čp. 53 na náměstí. Jejich zásluhou bylo české muzeum v Horšovském Týně založeno již v červenci 1946 a zahájilo sběr historických a uměleckých předmětů na celém okrese. Rada MNV jmenovala 20. srpna 1946 správcem muzea a městského archívu Františka Friče, který tyto funce zastával velmi svědomitě, ale bohužel již 13. září 1947 zemřel a byl pohřben na zdejším hřbitově několik kroků pod kolumbáriem.

SG

František Neid

Když v roce 1936 vzniklo německé „Vlastivědné muzeum pro Horšovský Týn a okolí", jmenoval purkmistr Antonín Hentschel jeho správcem Františka Neida, vrchního oficiála na odpočinku. Ten začal na radnici shromažďovat historické a umělecké předměty, staré písemnosti a knihy.V roce 1945 převzal tyto muzejní sbírky František Frič a Neid se stal jeho nepostradatelným pomocníkem. Se souhlasem MNV byl přijat za pracovníka českého muzea. Sebral po okrese 60 historických předmětů a řádně je muzeu odevzdal. Pocházel z národnostně smíšené rodiny a požádal o československé státní občanství.

Po smrti Františka Friče v roce 1947 převzal správu muzea Jan Kvídera a společně s Neidem provedli rozsáhlý svoz starožitností z celého okresu, a zachránili tak mnoho historických a uměleckých památek před zničením. Brzy bylo shromážděno tolik muzejních předmětů, že je nebylo kam uložit. MNV musel pro muzeum opatřit budovu v zámeckém parku. V nových muzejních prostorách byly starožitnosti poprvé uspořádány a vystaveny. Na těchto pracích se František Neid ještě výrazně podílel, ale v říjnu 1949 zemřel. Velmi se zasloužil o muzeum v Horšovském Týně, které založil, budoval a ve kterém 13 let pilně pracoval.

SG

Václav Šturm / 1533 – 1601

Jezuita a český spisovatel se narodil v roce 1533 v Horšovském Týně. Na pražské univerzitě získal vzdělání ve filozofii a rétorice. Byl jedním z dvanácti českých mládenců, které král Ferdinand I. poslal v roce 1555 na studia do Říma, kde je ale do koleje nepřijali, protože přišli bez peněz. Ujal se jich sám Ignác z Loyoly, zakladatel jezuitského řádu, a přijal je do své vlastní koleje. Tam Šturm vstoupil do jezuitského řádu a studoval společně s dalšími rodáky z Horšovského Týna Baltazarem Houstounským, Petrem Pěšínem a Volfgangem Pistoriem. Jezuité je připravovali k boji s nekatolíky a za slávu katolické církve a jezuitského řádu.

Po dokončení studia byl Šturm vysvěcen na kněze a vrátil se do Prahy, kde převzal kazatelský úřad v koleji Klementinské. V roce 1565 mu byl v Římě udělen doktorát teologie. Stal se nejhorlivějším a nejobávanějším bojovníkem jezuitského řádu proti kacířům a zejména proti Jednotě bratrské. Jako kazatel se proslavil svou strhující výmluvností. V roce 1575 vypracoval společně s Hostounským pro císaře Maxmiliána II. spis proti České konfesi. V boji proti Jednotě bratrské se proslavil letákem „Šest důvodův pěkných a krátkých, kterýmiž se důvodně prokazuje, že jednota bratří boleslavských z Boha není a že žádný v ní spasen býti nemůže!" /Praha 1587/ Na tento leták mu za Jednotu bratrskou odpověděl Sylvius Uberin.

Jezuitskou nesnášenlivost vůči nekatolíkům Šturm ve svých teologických spisech zakrýval strojenou laskavostí a někdy i zdánlivou pochvalou. Přes toto pokrytectví jsou jeho české spisy významným literárním pramenem. Sám Josef Dobrovský označil jeho bibliografické zprávy za „velmi přesné a správné." Šturm získal velikou vážnost nejen v jezuitském řádu, ale i u ostatních katolíků. V letech 1592 až 1595 byl rektorem jezuitské koleje a akademie v Praze v Klementinu. Posledním jeho působištěm byla jezuitská kolej v Olomouci, kde 27. dubna 1601 zemřel a byl také pochován.

SG

Baltazar Hostounský (Hostovinus) / 1534 – 1600

Jezuita, misionář a český spisovatel se v roce 1534 narodil v Horšovském Týně. Byl jedním z dvanácti českých mladíků, které v roce 1555 poslal král Ferdinand I. do Říma na studia filozofie a bohosloví. Zde vstoupil do jezuitského řádu, byl vysvěcen na kněze a byl mu udělen doktorát teologie.V roce 1564 doprovázel papežského vyslance, který měl za úkol provést v Polsku tridentská usnesení. Hostounský působil v Polsku čtyři roky a řídil tam nově založené koleje svého řádu. Odtud byl v roce 1568 povolán do jezuitské koleje v Olomouci a jmenován profesorem bohosloví. Když tam poprvé vystoupil jako kazatel, pletl si češtinu s polštinou a to způsobilo mezi posluchači takovou bouři smíchu, že nemohl svoje kázání dokončit. V roce 1569 vykonal ve Vídni čtyři slavné sliby své řehole a potom byl se šesti tovaryši poslán do Litvy, aby tam řídil nově založenou kolej ve Vilně.

V roce 1572 se vrátil do Prahy do koleje v Klementinu, kde se stal představeným v konviktu a profesorem latiny, řečtiny a bohosloví. Katechismus přednášel veřejně a tak skvěle, že i nekatoličtí profesoři z Karolina přicházeli, aby mu naslouchali. V roce 1575 učil na Karlově univerzitě řecký jazyk a stal se kancléřem pro katolická studia teologie. V tomto roce z rozkazu arcibiskupa sepsal společně s P. Václavem Šturmem a tiskem vydal „Odpověď dvou práv znalých katolíků na novou Českou konfesi." Tím dosáhli toho, že císař Maxmilián II. odepřel potvrzení této konfese.

Na pozvání pana Vratislava z Pernštejna působil na jeho litomyšlském panství. Pro katolickou církev tam získal 5 000 sedláků a u vrchnosti dosáhl toho, že kostely a školy na tomto panství byly svěřeny katolickým kněžím a učitelům.

Jeho teologické spisy, částečně originály a částečně překlady, jsou napsány českým jazykem. Tiskem vydal spis sv. Augustina „Traktát o marnosti věcí světských." /1573/

Věkem a prací sešlý léčil se v roce 1599 v Teplicích, odtud odešel do jezuitského koleje v Chomutově, kde zemřel vysílením 7. června 1600. Byl tam pochován v děkanském kostele.

SG

Rafael Mišovský ze Sebuzína / 1580 – 1644

Právník a český básník se narodil v roce 1580 v Horšovském Týně. Studoval v Praze u jezuitů, potom v Paříži a v Římě. Dosáhl titulu doktora všech práv a působil u odvolacího soudu v Praze. Potom byl jako císařský komisař vyslán do různých měst na Moravě a v hrabství kladském, kde obracel protestantské obyvatelstvo na katolickou víru. Za mnohé služby jej císař Ferdinand II. povýšil v roce 1621 do vladyckého stavu s titulem ze Sebuzína a Horšovského Týna. V roce 1628 mu císař daroval statek Bulíkov a jmenoval jej sekretářem české dvorní kanceláře. Mišovský věrně sloužil 33 let třem císařům.

Zasloužil se také o český jazyk a literaturu. Přeložil do češtiny Paprockého Diadochus a doplnil jej pojednáním o klášterech a opatech v Čechách. Vyučoval českému jazyku arciknížete Ferdinanda, syna císaře Ferdinanda II. Napsal řadu oslavných básní a 540 nekrologů.

Zemřel v Praze 21. listopadu 1644 a byl pohřben v jezuitském kostele sv. Salvátora. Krátce před smrtí si složil náhrobní nápis, který zněl: „Byl jsem komorníkem krále v této říši.“

SG

Ludvík Schötterl

Byl pravděpodobně synem Františka Schötterla, zemědělce v Horšovském Týně, Pivovarská ulice čp. 8. Pracoval jako sazeč v Mitznerově tiskárně v Horšovském Týně, Nádražní ulice čp. 156, kde také bydlel.

V roce 1921 si vyrobil z drátu, plechu, skla, šroubů, izolačního materiálu apod. radiopřijímač. Byla to čistě ruční práce. Duší tehdejšího rozhlasového přijímače byly elektronky, kterým se lidově říkalo lampy. Schötterl získal tři elektronky od firmy Telefunken s pomocí jednoho starosty, který je propašoval přes hranice. Tyto lampy svítily při provozu tak jasně, že se mohlo pokojové osvětlení zhasnout a dosahovaly tenkrát nejvyššího desetinásobného zesílení zvuku. Součástí tohoto rádia byla dvě sluchátka. V té době pracovaly v celé Evropě jen dvě vysílací stanice. V Německu v Königswusterhausenu a v Anglii v Chelmsfordu.

Ve svých vzpomínkách Schötterl nadšeně popisuje úspěchy svého radiopřijímače: „Byl to pro mne povznášející okamžik, když jsem jako první bezdrátově a zcela jasně přijímal anglické vysílání. Bylo to odškodnění za velkou námahu a vytrvalost. Když jsem potom získal oprávnění k provozu radiopřijímače, mohl jsem svůj zázračný přístroj veřejně předvést. Můj byt byl plný návštěvníků, kteří si vzájemně rvali sluchátka z rukou."

Luvík Schötterl se proslavil nejen jako výrobce a první majitel rozhlasového přijímače v Horšovkém Týně, ale i svou všestrannou šikovností a podnikavostí. Ze sazeče se stal majitelem tiskárny v Nádražní ulici čp. 156 /dnes Domov mládeže/ a v roce 1931 jako první Němec v českých zemích tiskl obrázky hlubotiskem.

SG

František Träger

Proslavil se elektrifikací Horšovského Týna. V Panském mlýně postavil na Radbuze malou vodní elektrárnu, ve které Francisova turbína poháněla dynamo a to dodávalo do elektrické sítě stejnosměrný proud o napětí 220 voltů. Výkon tohoto strojního agregátu byl 35 až 40 koní, to je 29,4 kilowatt. Tento zdroj elektřiny mu umožnil do Horšovského Týna zavést elektrický proud.Byla to převratná událost, když před Vánocemi v roce 1905 se v našem městě poprvé rozsvítily elektrické žárovky a nahradily dosavadní petrolejové lampy a svíčky. V knížecím zámku, kapucínském klášteře, chlapecké škole a v několika měšťanských domech se tenkrát rozsvítilo celkem 70 žárovek. Dodnes v zámecké jídelně ukazují návštěvníkům lustr, ve kterém jsou ještě původní Křižíkovy žárovky s uhlíkovým vláknem. V zámecké jízdárně se dokonce zachovalo celé původní elektrické osvětlení z roku 1906, které stále ještě funguje.

V záslužném díle Františka Trägra pokračoval jeho syn Josef Träger, kterému v Horšovském Týně patřila také hospoda na náměstí Republiky čp. 58. Měl ji v pronájmu Ferdinand Walter, nyní je tam restaurace Corrida.

SG

Josef Raab

Proslavil se jako nadšený průkopník automobilismu v Horšovském Týně. Pocházel ze zdejší měšťanské rodiny. Lidé mu říkali „zlatý Raab" /Goldraab/, protože byl úspěšným obchodníkem se zlatem a klenoty.

V roce 1903 žil v Horšovském Týně ve Zlaté ulici jako bohatý rentiér z výnosu svého kapitálu a plně se věnoval svému automobilu. Měl starého Daimlera, který byl vyroben na konci 19. století v průkopnických dobách automobilismu. Toto vozidlo se podobalo kočáru a lidé v něm seděli čelem proti sobě. Jeho vodou chlazený dvouválcový motor s objemem 1040 cm3 podával výkon téměř čtyř koní a umožňoval jízdu s maximální rychlostí 22 km za hodinu.

Josef Raab jezdil se svým automobilem ve městě i jeho okolí. Na těchto dobrodružných vyjížďkách se jeho starý Daimler často zastavil a lidé nebo zvířata jej museli uvádět do pohybu, v horším případě odtáhnout domů. V neděli a ve svátek, když bylo v městě hodně lidí, Raab se rád se svým autem pochlubil. Ze Zlaté ulice se nejprve ozval pekelný rámus a pak z ní vyjelo dýchavičné vozidlo a pokoušelo se zdolat horšovskotýnské náměstí, ale v kopci prý často uvázlo a zvědavci je museli vytlačit. Tyto Raabovy příhody i menší havárie obveselovaly zdejší většinou zaostalé a konzervativní obyvatelstvo. Neúnavný průkopník autodopravy byl svými sousedy „opěvován" v posměšných verších a celé město se bavilo na jeho účet. Horšovskotýnští měšťané neměli porozumění pro pokrok a nechápali Raabovo úsilí o zrychlení dopravy. Raabův Daimler byl jedním z nejstarších aut v celém Plzeňském kraji.

SG

Josef Dobrovský / 1753 – 1829

Narodil se 17. srpna 1753 ve vojenském táboře u Ďarmot v Uhrách jako syn dragounského poddůstojníka Jakuba Doubravského. Změna jeho rodinného jména byla zaviněna nesprávným zápisem do matriky. Krátce po jeho narození byl dragounský pluk jeho otce přeložen z Uher na Klatovsko. Rodina Doubravských i s novorozencem jela s ním a usadila se v Horšovském Týně. Zde Dobrovský prožil své dětství a chodil do německé školy.

Jeho maminka se za svobodna jmenovala Magdaléna Wannerová a pocházela z čáslavského kraje. Její otec byl vojenský chirurg a pocházel z Alsaska. Magdaléna byla prostá a zbožná žena. V Horšovském Týně chodila do kapucínského kostela sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Neuměla číst ani psát jako většina žen z lidu v první polovině 18. století. Měla dobré srdce a svého syna nesmírně milovala. Dobrovský svůj vroucí vztah k ní projevoval hlavně činy. Podporoval ji ze své skrovné penze a pečoval o ni v nemoci. Když Jakub Doubravský v květnu 1764 zemřel, provdala se za perníkářského mistra Valentýna Steinbacha, německého měšťána v Horšovském Týně. S ním žila v Plachého ulici v domě čp. 89 až do své smrti 27. července 1797. Byla pochována na místním hřbitově. Na útraty s jejím pohřbem a na pomníček poslal Dobrovský svému příteli kaplanovi Václavu Krčmovi 50 zlatých.

Dobrovského otec Jakub Doubravský byl rolník a žil v Solnici u Rychnova nad Kněžnou. Jako čtyřicetiletý vdovec se z nouze dal naverbovat na vojnu. V uherských Ďarmotech se oženil s Magdalénou Wannerovou a měl s ní syna Josefa. V té době mu bylo již 52 let a jeho manželce bylo teprve 20. Dobrovský neměl na otce tak hezké vzpomínky jako na maminku. V sedmi letech s ním jel na jarmark. Vysloužilý dragounský strážmistr se opil, posadil synka na koně, sám si sedl na druhého a práskaje bičem štval koně vpřed. Josífek se křečovitě držel koňské hřívy a umíral strachem. Tato vojenská výchova a divoká bojovnost zděděná po otci vysvětlují nezdolnou statečnost pozdějšího největšího kritika epochy národního obrození, bořitele mýtů a neúnavného polemika.

České řeči se Dobrovský naučil až na gymnáziu v Německém Brodě a v Klatovech. Ryze české prostředí jej zpočátku přijalo velmi tvrdě. Čeští kluci se mu vysmívali, nadávali mu a házeli po něm kamení. V Německém Brodě absolvoval první až čtvrtou třídu gymnázia a v Klatovech na jezuitském gymnáziu pátou a šestou. Potom vystudoval v Praze filozofii a v roce 1771 byl promován na magistra. Do jezuitského řádu vstoupil v roce 1772, protože chtěl podniknout misionářskou cestu do Indie. Po zrušení řádu v roce 1773 pokračoval v Praze ve studiích teologických. Po jedenáct let si vydělával jako domácí učitel matematiky a filozofie v hraběcí rodině Nosticů, kteří si jej velmi vážili. Dobrovský byl sice věřícím člověkem, ale proslul jako obhájce svobody myšlení a vědeckého bádání, byl břitkým kritikem z pozic osvícenského racionalismu a bojoval proti předsudkům a dogmatickým názorům.

Na město svého dětství nezapomínal a rád navštěvoval svoji maminku v Horšovském Týně. Bydlíval také v klášteře kapucínů, kde zkatalogizoval českou část jejich knihovny a uveřejnil její seznam ve svém německy psaném časopise Česká literatura na rok 1779. S těmito mnichy se ale nesblížil, protože svým pohledem na svět a vzdělávání ještě tkvěli v době staré, tak vzdálené osvícenému racionalistovi.

Také jeho poměr k hraběcí rodině Trauttmansdorffů, která sídlila na zámku, byl chladný. Oni nechápali jeho genialitu a velikost a viděli v něm syna z chudé rodiny v podzámčí.

V prosinci roku 1786 byl Dobrovský v Hradci Králové vysvěcen tamním biskupem a svým příznivcem na kněze. Bezvýhradně podporoval josefínskou církevní politiku, což vyjádřil tím, že se ujal řízení tzv. Generálního semináře v Hradisku u Olomouce nejprve jako zástupce rektora a od roku 1789 jako rektor. Tato instituce zajišťovala státní dozor nad výchovou kněží. Po smrti císaře Josefa II. v roce 1790 byly tyto semináře zrušeny. Dobrovský dostal roční penzi 500 zlatých a zase žil v Praze v paláci hraběte Nostice, který se stal jeho trvalým domovem.

Ve svém památném projevu 25. září 1791 na zasedání Královské české společnosti nauk za přítomnosti císaře Leopolda II. vyjádřil Dobrovský jazykové požadavky českých vlastenců. Doporučoval užívání českého jazyka pro styk úřadů a vrchností s česky mluvícím obyvatelstvem. Z císařského daru 6000 zlatých Královské společnosti nauk dostal Dobrovský 1000 zlatých na studijní cestu do Švédska, aby si tam prohlédl literární památky, které tam byly odvezeny z Čech na sklonku Třicetileté války. Tuto cestu podnikl v letech 1792 až 1793 a navštívil při ní i Petrohrad a Moskvu, která jej překvapila velikým množstvím památek, které měly nedozírný význam pro jeho studium slavistiky.

V této době Dobrovský nastoupil dráhu vynikajícího badatele, který se proslavill i v cizině. Ve své činnosti břitkého kritika současného vývoje literárního necouval před žádnou autoritou světskou ani církevní. V naší literární historii i v jazykovědě vytvářel základní díla a v oblasti historické vědy dával významné podněty. Navštěvoval archívy a knihovny v pražských palácích, šlechtických zámcích i v českých a moravských městech. Za rukopisy a starými knihami cestoval do Německa, Rakouska, Itálie, Švédska, Ruska i Polska.

Dobrovský vyvíjel horečnou činnost, nesmírně a trvale přepínal své síly, až v roce 1795 došlo u něj k výbuchu zuřivosti a k dočasnému porušení psychické rovnováhy, kdy blouznil, cítil se prorokem a předpovídal. V některých dopisech vystupoval jako apoštol budoucí říše pravdy a dobra. Záchvaty se opakovaly a hrozilo umístění v ústavu choromyslných. Ale zachránilo jej moudré léčení MUDr. Helda v klášteře Milosrdných v Praze, které na něj mělo blahodárný účinek.

Před Štedrým dnem v roce 1795 odjel Dobrovský náhle z Prahy do Horšovského Týna. Byl velmi rozrušen, protože byl pro nemoc zproštěn funkce tajemníka Královské společnosti nauk. Horšovskotýnský kaplan Václav Krčma, který pocházel z Chrastavic, se ho ujal, poskytl mu pokojík i stravu a chodil s ním na dlouhé procházky. Na jedné z nich byl Dobrovský povalen na zem velkým černým psem a strašně se lekl, ale úděs měl účinek léčivého šoku a pomohl zatlačit jeho blouznění. Duševní poruchy se u Dobrovského objevily ještě několikrát, ale vždy plně ustoupily a nezanechaly žádné stopy v jeho vědeckých dílech a práci, které se věnoval až do své smrti v 76 letech.

Od roku 1816 jezdil Dobrovský pravidelně do Chudenic, kde byl vítaným hostem na zámku hraběte Evžena Černína, kterému imponoval svou duchaplností a především svými rozsáhlými a hlubokými vědomostmi. Zdejší lidé mu podle barvy jeho oblečení říkali „modrý abbé". Někteří jej dokonce považovali za císaře Josefa II. Dobrovský se s nimi rád stýkal a prokazoval jim různá dobrodiní. Modrý abbé hledal v Chudenicích především klid pro svoji práci a potom osvěžení ve zdejší krásné přírodě. Při svém posledním pobytu v tomto kraji v roce 1828 sloužil na vrchu Bolfánku staroslověnskou mši. Žactvo při ní zpívalo staroslavný chorál „Hospodine pomiluj ny". Pro tuto mši byl Dobrovský vyšetřován vikářem a zase se velmi rozčilil.

Alois Vojtěch Šmilovský, gymnazijní profesor a spisovatel v Klatovech, pobyt Dobrovského v Chudenicích literárně zpracoval v historickém románu „Za ranních červánků", který přesně vystihuje ducha národního obrození a byl později úspěšně zfilmován.

Poslední návštěvu Horšovského Týna vykonal Dobrovský v listopadu 1828 - dva měsíce před svou smrtí. Bydlel v pokojíku na arciděkanství. Na hřbitově se rozloučil s maminkou, podíval se také na „starou školu", ve které získal základy svého vzdělání a pozval k setkání svého starého přítele Václava Krčmu, který v té době byl již farářem v Křakově. Potom se vydal na svou poslední badatelskou cestu do Vídně a po návratu z ní onemocněl prudkým zánětem plic. Zemřel 6. ledna 1829 v Brně v klášteře Milosrdných.

Josefu Dobrovskému se podařilo zastavit úpadek českého jazyka tím, že vyzdvihl literární jazyk předbělohorského období jako normu spisovné češtiny, a tak rozhodujícím způsobem přispěl k tomu, že nové české knihy začaly být psány lepším jazykem, inspirovaným starými literárními památkami. Svůj mimořádný jazykový cit prokázal také tím, že proti zastáncům časomíry prosazoval přízvučnou prozódii, respektující přirozenou dikci, rytmus a srozumitelnost českého veršovaného projevu. Tak přispěl svou celoživotní prací ke zdokonalení spisovné češtiny a stal se jednou z klíčových postav českého národního obrození a jedním ze zakladatelů novodobé české literatury a kultury. Ačkoliv Dobrovský nevěřil v uplatnění českého jazyka v náročné literatuře a vědě, jeho zásluha o budoucí rozvoj českého jazyka byla mimořádná.

Pro poznání vývoje a charakteru českého jazyka a literatury mají epochální význam jeho německy psané Dějiny české řeči a literatury /1792/, Zevrubná mluvnice jazyka českého /1809/ a Německo-český slovník /1802/. Latinsky psanou prací Základy jazyka staroslověnského /1822/ se Dobrovský stal zakladatelem české slavistiky, která zkoumá jazyky, písemnictví, kulturu, dějiny a reálie Slovanů.

Dobrovský se soukromě i veřejně hlásil k svému češství a ze všech sil se snažil přiblížit současnosti minulou velikost Českých zemí, českého národa a českého jazyka. Chtěl zachránit pro příští generace největší hodnoty, jimiž česká literatura a vzdělanost přispěla do světové kultury. Byl neúprosný ke všemu, co se mu jevilo jako klam nebo podvod, byť i sebelépe míněný a sloužící šíření národního uvědomění, a v tomto směru se dostal do konfliktu s novými preromantickými snahami. Proto odmítl pravost Rukopisu Zelenohorského a později dokazoval rovněž nepravost Písně vyšehradské, přestože téměř celá česká veřejnost i značná část zahraničních zájemců přijala Rukopisy s nadšením jako doklad vyspělé původní národní kultury a demokratické společenské organizace starých Čechů. Dobrovskému se protivila lež, povrchnost a nahodilost. „Důkazů, spolehlivých důkazů žádám," říkával.

Dobrovský byl významným spolutvůrcem nově vznikající české vědy a kultury. Ve vědě se statečně, bojovně a houževnatě probíjel k věcnému poznání a k pravdě. Vynikal jak mistrovským rozborem faktů, tak i mravními hodnotami své povahy. Svrchovanost jeho ducha je charakterizována touto rovnováhou učenosti a charakteru.

Mezi významné osobnosti z Horšovského Týna zařadil Josefa Dobrovského již na počátku 20. století ředitel měšťanské školy v Horšovském Týně Karl Liebscher ve své knize Der politische Amtsbezirk Bischofteinitz, která podává ucelený zeměpisný, etnografický i historický popis horšovskotýnského okresu.

V roce 1958 si mnozí členové učitelského sboru Jedenáctileté střední školy v Horšovském Týně přáli, aby se tato škola po přestěhování do nové budovy nazývala školou Josefa Dobrovského. Zástupce KSČ a Československého svazu protifašistických bojovníků nám tenkrát sdělil, že o této věci bylo již rozhodnuto na vyšších místech a naší škole bude pro tento účel darována busta Julia Fučíka. Teprve vlivem demokratizačního procesu ve druhé polovině šedesátých let byla jménem Josefa Dobrovského nazvána ulice, která vede od staré školy /školní družiny/ k nové lékárně.

V roce 1979 PhDr. Miloslav Šváb, CSc., docent Pedagogické fakulty v Plzni v. v., napsal zajímavý článek „Dobrovský a Horšovský Týn", který byl otisknut ve Výroční zprávě Okresního archivu Domažlice na str. 74 až 81 pod jménem jeho přítele Jana Fridricha, historika Horšovského Týna. Takové případy byly za komunistické diktatury běžné, protože někteří lidé byli za své chování, napříkad v roce 1968, potrestáni tím, že nesměli publikovat, a tak vydávali své práce pod cizím jménem.

SG

Jindřich Skribonius z Horšovského Týna / 1508 – 1586

Český teolog se narodil v roce 1508 v Horšovském Týně a zemřel 13. ledna 1586 v Praze. Jeho rodiče se jmenovali Píškovi a byli přísní katolíci. Skribonius si své původní příjmení Píšek přeložil do latiny. Vzdělání v klasických jazycích a literárních vědách získal na jihoněmeckých akademiích. Několik let byl vychovatelem v katolických panských rodinách.

V roce 1546 byl v Pasově vychovatelem mladého pána z Plavna, se kterým navštívil různé cizí země a také Itálii, kde získal titul doktora práv. Když se vrátil z Pasova, stal se vychovatelem mladého Viléma z Rožmberka, kterého cvičil v dialektice a rétorice. Vychovával také arciknížete Karla.

Od roku 1549 se Skribonius zcela věnoval duchovnímu stavu a byl přijat do pražské kapituly, kde se stal kanovníkem a později i proboštem. Pro svou zbožnost, učenost a pracovní elán požíval všeobecné důvěry a stal se duchovním rádcem vysoké katolické šlechty a zpovědníkem královny Anny, manželky krále Ferdinanda I. Z těchto příčin získal také vysoké hodnosti a vyznamenání. Stal se administrátorem katolické konzistoře a byla mu nabídnuta hodnost pražského arcibiskupa, ale on ji nepřijal a zůstal v úřadě administrátora arcibiskupské stolice až do zvolení nového arcibiskupa Antonína Bruse z Mohelnice v roce 1561.

V roce 1562 byl Skribonius i se svým bratrem Matějem Píškem, měšťanem v Horšovském Týně, povýšen císařem Ferdinandem I. do šlechtického stavu s predikátem z Horšovského Týna a byl mu také udělen znak. Skribonius byl horlivým obhájcem katolické církve a velkým přítelem jezuitů, které uvedl do koleje sv. Klimenta v Praze. Jeho přáteli byli také příslušníci vysoké šlechty jako pánové z Rožmberka, z Hradce a z Lobkovic.

Skribonius také psal a vydával učebnice katolického náboženství a překládal náboženské knihy do češtiny. Jeho Paměti jsou v rukopise uloženy v archivu pražské kapituly.

SG

Josef Marass

Kněz a spisovatel se narodil 8. listopadu 1820 v Horšovském Týně, kde také v roce 1904 zemřel. Navštěvoval gymnázium v Plzni a bohosloví studoval na univerzitě v Praze a na teologické fakultě v Budějovicích, kde byl 8. srpna 1844 vysvěcen na kněze. Kaplanem byl v Semněvicích a ve svém rodném městě. Faru získal 18. února 1861 v Semněvicích a byl tam u svých farníků velmi oblíben jako pravý a důstojný kněz. Z venkovského faráře se postupně stal osobním děkanem, okresním vikářem a čestným kanovníkem. V roce 1869 byl Marass jmenován okresním školním inspektorem pro německé školy ve správních okresech Horšovský Týn a Domažlice. V této funkci působil 16 let. Na odpočinek do Horšovského Týna odešel až v roce 1904.

Od roku 1866 byl Marass činný také jako spisovatel. Psal do kalendářů pro město i venkov různá vyprávění a národohospodářské nebo etnografické články. Vlastním nákladem vydal tyto brožury: „Katolický nedělní svátek" a „Vážné slovo o německém školním spolku od katolického kněze". Za veřejně prospěšnou činnost byl vyznamenán zlatým záslužným křížem s korunou a rytířským řádem Františka Josefa I.

SG

Anna Marie z Trauttmansdorffu - Lichtensteinu / 1651 – 1704

O životě této šlechtičny toho dnes víme opravdu velmi málo. Narodila se v roce 1651 a v sedmnácti letech se provdala za hraběte Rudolfa Wilhelma /1646 - 1689/, vnuka hraběta Maxmiliána, prvního Trauttmansdorffa, který získal v roce 1622 panství Horšovský Týn jako pobělohorský konfiskát. Porodila pět dětí, z nichž dospělého věku se dožily pouze tři, mezi nimi Johann Josef /1676 - 1713/, pozdější mojorátní pán horšovskotýnské primogenitury.

V osmatřiceti letech ovdověla. Byla silně nábožensky založená a dobu svého vdovství vyplnila posilováním katolické církve na svých panstvích a budováním církevních staveb. Její zájem se soustředil zejména na poutní kostel sv. Anny na Vršíčku. Na jižní straně kostela nechala zřídit byty pro 8 poddaných /stavba vyhořela v r. 1945/, kteří obstarávali ostrahu a běžnou údržbu celého rozsáhlého areálu.

Mezi kostelem a usedlostí dala v roce 1697 vybudovat kapli Božího hrobu ve zmenšeném provedení, zcela podle vzoru slavného chrámu v Jeruzalémě. Kaple byla opatřena erby rodin Trauttmansdorffů a Lichtensteinů a deskou s dnes už obtížně čitelným nápisem.

O rok dříve /1696/ dala vytesat pět sousoší a figurálních scén v pískovci zpodobňujících téma Utrpení Krista a sice: Loučení Krista s Marií, Kristus na hoře Olivetské, Bičování Krista, Korunování trnovou korunou a Kristus klesající pod křížem. Sousoší zhotovil mistr českého baroka a jsou umístěna při levé straně cesty z města k poutnímu kostelu. Bohužel, jejich stav je dnes velmi špatný.

Anna Marie se dožila pouze 53 let. Zemřela 4. května 1704 a k poslednímu odpočinku byla uložena do původní rodinné hrobky v klášteře kapucínů, kam byli pohřbíváni Trauttmansdorffové od r. 1654 až do r. 1842, kdy byla vybudována nová hrobka pod kostelem sv. Anny.

VK

Josefína z Trauttmansdorffu - Pallavicini / 1849 – 1921

Narodila se 22. ledna 1849 v Jemnici na Moravě v původně italské rodině markýzů di Pallavicini. Ve dvaceti letech se ve Vídni jako dvorní dáma císařovny Alžběty provdala za čtvrtého knížete Karla Ferdinanda z Trauttmansdorffu /1845 - 1921/. Manželům se postupně narodily tyto děti: Terezie /1870/, později provdaná za knížete Jana ze Schwarzenbergu, Ferdinand /1871/, padl v roce 1915 ve východním Polsku, Karel /1872/, Marie Anna /1873/, provdaná za synovce anglického krále prince Ludwiga ze Sachsen - Coburg-Gotha a posléze Gabriela /1876/, provdaná za barona Heinricha Kotze z Dobrše.

Za jejího života se uskutečnila rozsáhlá přestavba horšovskotýnského zámku do dnešní podoby. Rekonstrukci prováděl v letech 1880 - 1896 známý pražský architekt Josef Schulz. Jejím přičiněním byly zrestaurovány některé církevní památky a poškozené kamenné plastiky ve městě a u kostela sv. Anny.

Po celý život se věnovala dobročinnosti, pomáhala chudým a potřebným. V roce 1916 dala vybudovat příbytek pro válečné invalidy a opuštěné seniory „Armenhaus", dům č. 143 ve Hřbitovní ulici. Tento humanistický čin připomínala na domě osazená pamětní deska, odstraněná po roce 1945. O dva roky později na podzim roku 1918 se uskutečnilo otevření domova pro sirotky a opuštěné děti „Weisenhaus", pro který věnovala objekt v Nové Vsi /svému účelu slouží dodnes/. Také přispívala finančně na provoz městského chudobince, na jehož místě bylo v roce 1940 vystavěno kino.

V roce 1921, dva roky po oslavě zlaté svatby, ovdověla a žila střídavě u svých dcer. Zemřela 14. července 1923 u své dcery Anny v Drážďanech v Sasku, odkud byla převezena k poslednímu odpočinku do rodinné hrobky pod kostelem sv. Anny.

VK

Pauline Bäuml - von Seydel / 1865 – 1946

Narodila se ve Vídni 29. května 1865 v nobilitované úřednické rodině dvorního rady von Seydela. Ve Vídni vystudovala uměleckou akademii a v tomto krásném městě na Dunaji poznala také svého budoucího manžela. Georg Bäuml, muž neobyčejného šarmu, mladou umělkyni okouzlil natolik, že po dalších studiích na prestižní akademii v Mnichově s ním navždy odešla pravděpodobně v roce 1899 do Horšovského Týna.

Manželé Bäumlovi si v roce 1907 postavili v dnešní Plzeňské ulici pěknou secesní vilku, kde paní Pauline, finančně zajištěna, neboť její manžel zde provozoval obchod s uhlím a papírnictví, malovala své obrazy. Manželství zůstalo bezdětné. Po dobrovolné smrti svého manžela v lednu 1939 pronajala obchody v městě a věnovala se jen své celoživotní zálibě - malování.

Květen 1945 ji zastihl nemocnou a skoro slepou. Jako rakouská občanka nebyla odsunuta, konfiskaci majetku však neušla. Přišla o všechno: o vilu, obrazy, starožitnosti, které po celý život sbírala. Poslední měsíce svého dlouhého života strávila zcela bez prostředků v Jelení ulici v rodině, která se jí v nouzi ujala. Zemřela 17. května 1946 a byla uložena do rodinného hrobu na místním hřbitově.

Pauline Bäuml - von Seydel zanechala po sobě pozoruhodný umělecký odkaz. Milovala krásu a celý život zůstala věrna svému stylu. Tvořila portréty měšťanů i šlechty, malovala krajiny, zátiší, ale nejraději měla květiny. Pozoruhodné jsou i obrazy na církevní témata, např. dva oltáře v kostele sv. Apolináře. Byla též zručnou restaurátorkou historických obrazů. Zvlášť jemné a kultivované jsou její portréty malované mastnými křídami - pastelem. Velká kolekce studií květin a portrétů z mnichovského období, dnes v majetku městského muzea, byla součástí souhrnné výstavy uskutečněné v prostorách státního zámku 55 let po úmrtí této pozoruhodné umělkyně.

VK

JUDr. Beno Petula / 1864 – 1942

Narodil se v roce 1864 v Novém Městě nad Metují v rodině krajského soudce. Vystudoval práva a v r. 1897 byl jmenován okresním hejtmanem v Tachově. V roce 1900 přišel do Horšovského Týna. Zde postupně pracoval jako místodržitelský tajemník, v letech 1911 – 1919 jako okresní hejtman a posléze jako místodržitelský rada /1920 - 23/. Už ve zralém věku, v 47 letech se oženil s Annou Beerovou, dcerou knížecího rentmistra. Z tohoto manželství vzešli dva synové: Beno a Antonín.

JUDr. Petula z pozice své funkce podporoval spolkové a klubové aktivity občanů města, věnoval se vzdělanosti a osvětě. Ovládal několik jazyků a také překládal např. francouzskou milostnou poezii.

K městu i ke kraji měl vřelý vztah, což dokládá fakt, že v roce 1935 věnoval českému muzeu ve Staňkově několik vzácných historických zbraní, 6 obrazů a 4 unikátní historické knihy.

Po celý život vášnivě fotografoval, a právě JUDr. Petulovi dnes vděčíme za unikátní snímky města a okolí. Systematicky se zabýval zahradnictvím, založil v městě dvě zahrady, kde vysadil mnoho stromů i z jižní Evropy. Byl také velkým milovníkem uměním a zaníceným sběratelem starožitností.

Uprostřed války v únoru 1942 vážně onemocněl, byl převezen do plzeňské nemocnice, kde také 17.února zemřel. JUDr. Beno Petula je pochován na místním hřbitově.

VK

Virginie Zischka / 1876 – 1956

Narodila se 17. listopadu 1876 v Českých Budějovicích jako druhá dcera vrchního inspektora státních drah Celestýna Schnaydera a jeho manželky Marie Kláry, rozené uherské šlechtičny Kis - Nagy. O několik let později se rodina přestěhovala do tehdy rakouského přístavního města Terstu, kde vychodila smíšenou německo-italskou měšťanskou školu. Vystudovala učitelský ústav ve Vídni. Kantorské povolání však dlouho nevykonávala, neboť se v roce 1897 provdala za horšovskotýnského učitele a pozdějšího okresního školního inspektora Franze Zischku a podle tehdejších zákonů jako vdaná žena nesměla učit. Manželům se narodily tři dcery:Virginie, Klára a Karolína.

Paní Virginie byla na svou dobu ženou velmi vzdělanou a emancipovanou. Ovládala pět jazyků, hru na několik hudebních nástrojů, překládala z francouzštiny a italštiny a byla členkou Spolku za práva žen v Rakousku.

Po příchodu do Horšovského Týna se s chutí zapojila do veřejného i politického dění. Stala se členkou místních spolků a kongregací a spoluzakladatelkou a 1. předsedkyní sociálně demokratické strany ve městě. Až do roku 1924 za tuto stranu zasedala v zastupitelstvu a radě města.

V době 1. světové války pracovala jako dobrovolná sestra červeného kříže v místním vojenském lazaretu /rohový dům na Husově náměstí, dnes prodejna železářství/. Za tuto obětavou, nezištnou činnost obdržela v roce 1917 rakouský válečný kříž. V roce 1933 ovdověla a vzdala se veškerého politického života.

Po dobu existence Sudet byla pro své demokratické a antisemitské názory vedena v seznamech policie jako osoba Říši nespolehlivá. Přes tyto skutečnosti byla v roce 1946 jako antifašistka odsunuta do Bavorska, kde dožila svůj dlouhý a zajímavý život. Zemřela v roce 1956 ve městě Lohr am Main, kde je také pochována.

VK

Jan Kočandrle / 1882- 1955

Narodil se 17. května 1882 v Lobzích u Plzně v rodině zámožného sedláka. Po studiích odešel jako praktikant státních drah do šumavského městečka Volar a krátce nato jako přednosta do nejvýše položené železniční stanice v Čechách Kubovy Hutě. 1. světovou válku prodělal jako poddůstojník rakouské armády na Balkáně a v severní Itálii.

Brzy po vzniku Československé republiky přišel do Horšovského Týna, kde působil v úřadě přednosty stanice až do svého penzionování v roce 1938. Zde se také podruhé oženil s dcerou okresního školního inspektora Virginií Zischkovou. Manželství zůstalo bezdětné.

Jako správný vlastenec se po příchodu do města hned zapojil do společenského a politického dění v české menšině. Stal se spoluzakladatelem a předsedou místní pobočky Jednoty pošumavské.

Po násilném odtržení českého pohraničí v září roku 1938 zůstal jako jeden z mála Čechů ve městě. Na jaře 1939 byl jako „nebezpečný Čech" zatčen a vězněn v celách gestapa v Karlových Varech. Po šesti měsících vazby byl ze zdravotních důvodů a na přímluvu knížete Trauttmansdorffa propuštěn na podmínku, do konce války však zůstal pod policejním dozorem.

5. května 1945, hned po osvobození města, byl americkou vojenskou správou jmenován předsedou revolučního národního výboru a tento akt byl několik dnů poté schválen na 1. zasedání i českou menšinou ve městě. Tuto nelehkou funkci vykonáváal však pouze několik měsíců. Tíživý zdravotní stav a zejména neustálé osočování z přílišné loajality k Němcům /vystavování dokladů antifašistům/ jej donutilo k rezignaci.

Josef Kočandrle umřel po dlouhé a těžké nemoci 16. listopadu 1955 a je pohřben na místním hřbitově.

VK

Virginie Kočandrlová / 1898 – 1979

Narodila se v Horšovském Týně 19. května 1898 v rodině pozdějšího okresního školního inspektora Franze Zischky. Vystudovala německý učitelský ústav v Praze a první kantorské místo nastoupila v roce 1918 na obecní škole v Bernaticích. Po pěti letech po složení odborné zkoušky přešla na měšťanskou školu do Horšovského Týna. Pod vlivem svého pozdějšího manžela, Čecha, se začala učit česky, složila státní zkoušku a jako první německá učitelka začala vyučovat češtině na zdejších německých školách a v rodině knížete Trauttmansdorffa.

V roce 1937, v době fašistické hysterie, se po dlouhé známosti provdala za Josefa Kočandrleho, přednostu zdejší železniční stanice. Manželství zůstalo bezdětné. Po záboru českého pohraničí v roce 1938 musela čelit stále většímu tlaku ze strany zuřivých nacistů, žádajících zrušení manželství s Čechem. Po zatčení svého manžela na jaře 1939 se nervově zhroutila a po roce byla ze zdravotních důvodů penzionována.

Její situace se ani po osvobození v květnu 1945 o mnoho nezměnila. Všichni její příbuzní byli odsunuti do Bavorska a manželova nemoc se stále zhoršovala /trpěl vleklým revmatismem/, a tak našla útěchu ve psaní vzpomínek, které nazvala „Aus der Kleinstadt Bischofteinitz eine Idylle" /volně přeloženo Idylické městečko Horšovský Týn/. V těchto poetických, veršovaných vzpomínkách se vrátila do doby svého dětství a mládí. Vytvořila pestrý obraz života na maloměstě před I. světovou válkou s jeho zvyky, zajímavými příběhy, postavami i postavičkami.

Bohužel, zdravotní stav ani politické poměry jí nedovolovaly návrat k povolání, které měla tak ráda. V roce 1955 ovdověla. Zemřela po dlouhé, vleklé nemoci 4. března 1979 a byla uložena do rodinného hrobu na místním hřbitově.

VK

Erna Haberzettl / 1901 – 1945

Narodila se v Horšovském Týně 29. dubna 1901 jako nemanželská dcera. Matka Erna Vítková /Wittek/ pocházela ze starého selského rodu. Otec Eduard Haberzettl, který byl horšovskotýnský lesmistr na hájence v Peřině a snad jediný evangelík ve městě, ji po roce uznal za vlastní a vzal si její matku. Později se rodina přestěhovala do Horšovského Týna /dům s brankou č. 57/.

Jejím mateřským jazykem byla němčina, předpokládá se, že ovládala i češtinu. Vystudovala učitelský ústav ve Stříbře a provdala se.

Psát začala už v mládí. Některé její verše a povídky byly otištěny v krajanském tisku. Kdy odešla do Vídně, to dnes přesně nevíme. V době II. světové války pracovala ve vojenském lazaretu jako ošetřovatelka a pravděpodobně tam, v každodenním styku s hrůzami války, bolestí a lidským utrpením dozrálo její antifašistické přesvědčení. Byla zatčena a uvězněna v koncentračním táboře, po čase byla podmíněně propuštěna na svobodu.

Z nevyjasněných důvodů spáchala 5. března 1945 sebevraždu. Erna Haberzettl odpočívá na jednom z vídeňských hřbitovů.

VK

Josef Eckhardt / 1819 – 1892

Narodil se 5. února 1819 v zámožné selské rodině. Rodná usedlost „Eckhardtenhaus" stávala na západním okraji města v místech dnešní mlékárny. Do lokální politiky vstoupil v roce 1848 jako kapitán horšovskotýnské národní gardy. To byla doba velkých změn, ale i ztracených nadějí. Město získalo formální svobodu, přestalo být závislým na vůli feudála a stalo se také sídlem nově vzniklého okresu. V srpnu roku 1850 se Josef Eckhardt stal starostou města a tuto funkci vykonával až do roku 1859.

Doba jeho starostování je spojena s nebývalým rozvojem města. Byly strženy středověké hradby, začalo se s úpravami náměstí, komunikací a staré školy. Ve městě se etablovala vojenská posádka - dragouni.

Nemalé úsilí vynaložil starosta také při stavbě železnice z Prahy do Brodu nad Lesy. Původně plánována trasa měla procházet Horšovským Týnem, bohužel pro zatvrzelost některých majitelů, neochotných pozemky na stavbu dráhy odprodat, došlo k odklonění železnice směrem na Blížejov, což se záhy ukázalo osudnou chybou pro rozvoj města.

V penzijním věku v letech 1880 - 1891 sepisoval „Příspěvky k historii města a panství Horšovský Týn“ /Beiträge zur Geschichte der Stadt und Herrschaft Bischof-Teinitz/, které věnoval dobroditelce města kněžně Josefíně z Trauttmansdorffu. Tato snad první obšírná publikace o našem městě obsahuje historii města a panství, významné události a osobnosti, popis místních kostelů, rodokmen rodiny Trauttmansdorffů a posléze i vlastní vzpomínky.

V okresním archivu se nachází též zajímavá korespondence mezi ním a vnukem, který sloužil v osmdesátých letech 19. století jako voják v jižní Africe, v Kapském Městě.

Tento hrdý měšťan a patriot zemřel 7. března 1892 a je pochován na místním hřbitově. Místo nelze přehlédnout, jde o rodinný hrob uprostřed areálu, zděný monument ve tvaru kaple.

VK